Uteklo tolik let. Protožes mizel stále víc kdesi v stínu, viděla jsem tě takového, jako kdysi. A cosi dětského ve mně věřilo, že zas přijdeš a budeš vyprávět o bábě a dědkovi a pak se mnou budeš spráskaně poslouchat, že jsme jak malí. Místo toho zazvonil v noci telefon. A cosi ve mně bylo s tímto zakončením tvé cesty už dávno smířené. Tak jsem jen hodiny seděla a říkala si nejprázdnější myšlenku svého života. Umřel. Pak jsem udělala to, co ty tolikrát za poslední léta. Opila se a navrch dva Rohypnoly. Později jsem se zmateně probrala, mechanicky namačkala v mobilu tvé číslo, které jsem skoro nikdy nepoužila, a smazala ho. Teprve pak mi došlo, co se stalo, a než jsem se vrátila do bezvědomého spánku, rozplakala jsem se.


Zkus si představit, že nám chybí kus nebe, kam bychom mohli uniknout.
"Bábo, dnes půjdu nakoupit já."
Zkus a zjistíš, jak je to jednoduché.
Masopust? Do setmění ve větru, na kolečkových bruslích. Naučila jsem se sjíždět rampu za samoškou. Dvakrát týdně otráveně přehrávám stupnice. Jakmile pod oknem zavržou kolečka, vykloním se a závidím.

Zkus si představit, že není pekla, do něhož bychom se mohli propadnout, a nad hlavami se rozlévá prosté nebe.
Poprvé jsem musela o Velikonocích do kostela. Dětsky jsem se nudila, chyběl mi program, který bych mohla číst, skládat a mačkat. Radši bych běhala po venku.
"Ne, dědku, jsi stará skleróza. Půlku věcí zapomeneš…" "Ale bábo…" "Ne, dědku."
Musel mi vtip zopakovat třikrát, než jsem bezelstně zabublala smíchy. A tleskala, kukadla rozzářená jak figurky na vánočním stromku.

Poprvé mne na Jesus Christ vzali v sedmi letech. Unikaly mi souvislosti. Ježíše hrál bratranec a já obdivovala, jak mu bílé roucho sluší. Po Could we start again please? mne strýc vylovil ze sedačky. Chytl za ruku a dovedl na podium. Všechna kuráž mne opustila. Odkudsi vytáhl květinu a postrčil mne před Ježíše. Celé divadlo se koukalo. A on nade mnou držel ochranné křídlo.
Zkus si představit, že všichni žijí pro tento okamžik.

"Dobře, dědku. Dvě věci, pamatuj, dvě věci. Chleba a máslo. Dvě věci…"
Předháněl se sám se sebou, aby nadchl. Napekl a pyšně mne zahrnoval dobrotami.
Masopust? Luba mi včera půjčil kolo. Ještě nikdy jsem na horákovi neseděla. Natož se štanglí. Chvilu trvalo, než si pedály zvykly na in-liny. Z kopce se jelo parádně. Na jeden nádech.
Zkus si představit, není to tak složité, že není proč ničit, ani proč umírat.

Poprvé jsem zažila otravu alkoholem ve čtrnácti. Bylo již po masopustu. Květen se bujaře dral o slovo. V travnatém pažitě se motala hlava. Zem se do mne propadala, slunce hřálo, jako kdyby neměl přijít žádný další máj. Zválený jetel opojně voněl. I kapky vody, které jsme po sobě otupeně cákali. Jak se tvářilo slunce, si bohužel nepamatuji. Snad se tráva vyhoupla na oblohu, voda oživla a já utíkala proti své ose. První a poslední otrava alkoholem. První krůček ke strachu před oživlými čtyřlístky a rozesmátě prázdnými láhvemi. Před střepy, které mne, které nás připravily o tolik nezapomenutelných chvil.
"Ano, bábo."

Vyváděl taškařice. Já mu kostrbatě vybrnkala etudu z Klavírní školičky. Pak jsem se usadila v první řadě loutkového divadla. A po celé představení čekala, kdy se objeví na podiu. A dmula se pýchou nad ostatní děti. Tento strýc je můj!

Poprvé jsem Imagine slyšela asi ve třinácti. Ujížděla jsem na Eminemovi a Marešovi, takže mi to nic neříkalo. To jsou Bítls, poučovala mě mamka. Za pár dní jsem tu skladbu poznala jen proto, že ji prý má rád strejda. Od té doby je to strejdova píseň.

Můžeš říci, že jsem snílek, ale snad ne jediná na světě.
Jak takové kolo brzdí? Jak? Luba cosi řve, ale vítr jeho slova dusí. Padám. Jediná možnost, jak zastavit a neskončit v silnici. Bruslím se nic nestalo. Nejsem zvyklá na ruční brzdu. Kolu také ne.
Po nekonečně dlouhé době podává zubní kartáček. "Neříkala jsem to? Vše zapomeneš! DVĚ VĚCI… Kde máš zubní pastu?!"

Naslouchal mému vyprávění o ničem. Obdivně chválil. A hýřil vtipy.
Nedokáži na pohřbech plakat. Byť mi nevysvětlitelná prázdnota svírá hrudník sebevíc.
Věřím, že jednoho dne se ke mně přidáš a budeme sdílet jediný, společný svět…

Rozbitá kolena. Bolí. Snad je propašuji domů. A pak opět brázdím chodník. Masopust? Slunečné dny mezi paneláky. Betonové prázdniny. Svěží jarní vzduch v ostříhaných vlasech.
Modla, kterou jsem odmítala komukoliv dát. A zurčivě se smála. Kde máš zubní pastu?
Nejsem s to plakat, že na jednom z věnců je i mé jméno, že za věnci, v dřevěné schránce mizí kus mne. Nepotřebuji polykat, dýchat, vidět černé stíny.
Můžeš říci, že jsem snílek, ale snad ne jediná na světě.