Kdybych byl holka
napsal bych asi báseň.

Byla by třeba o citronovým čaji s kus-kusem.

O zubní pastě vymačkaný na nebe.

O šedivých chuchvalcích z ledního medvěda
co mi táhnou hlavou.

O někom X.

O spoustě dýmu z cigarety, sklenici broskvovýho džusu.
Nebo vína, když bude mít dost zajímavý jméno.

O polibcích, který jsou v zapomenutý pomalovaný krabičce.

O ponocování.

Hlavně o ponocování.
Hlavně o panu X.
O strachu, o lásce, o melancholii a o ztracených ideálech.
O chuti se milovat tak...
jak to stejně žádnej neumí
ale -

nesměl bych to napsat takhle přímo.

Jo.

Jenže já nejsem holka.

Jsem větrnej mlýn
s jednou invalidní lopatkou
se stovky let starým strachem z dospělosti
nenávistí k vlastní rozhodnosti z nutnosti žít
dobyvatel světa z donucení
že všechno krásný dostanu
jen když budu naplňovat něčí ideály
na voru z březovýho proutí

a jestli se snažim chytit vítr a nenabrat vodu?

Snažim se
pozorovat slunce -
Snažim se foukat všechny cizí rány -
Snažim se bejt klaunovsky veselým albatrosem slepým ke sklům voliéry
i k tomu, že jsem nikdy nepřelétl ani dvě bidýlka.
Dává mi to prostě smysl.

No, jestli stojím za život?
Epizodu?
Řekni...

Bojuju.

A bůh ví, že než se za mnou zavře voda
cynicky se budu na poslední chvíli smát nesmyslnosti svých vln
kterejma všem dávám pocit
že mám všechno
úplně všechno všechno
všechno pod naprostou kontrolou -


a taky holčičí poezii přes kopírák duší
zvládající rozplakat cihlu
rozněžnit ajťáka
a spisovat vnitřně labilní články
o síle tvora jménem žena


nebo taky člověk.