Řekneš – li krása, vybaví se žena
tvoje, i ta beze jména
cudná jakoby postaru
se tiše choulí, abys neútočil
jak stádo Avarů
šel pokorně
chůzí poutníka k Vatikánu
Dupotem svoboda voní
vlajícími hřívami
stád koní
ladnými křivkami
žen
co se tak ladně kloní
jejich hřívy v něžném zašimrání
má dívko, paní, ženo
už utichlo to ržání
Napijem se
je konec milování
když pít už nejde z tvého klína
v ústech nezůstala snad jediná slina
Nejkrásnější svět ze hřbetu koně není
nejkrásnější svět je v objetí
milující ženy!
I když svět kolem stále vratký
byla to noc i den – svátek mezi svátky
Stále jsem poutník
co kráčí k Vatikánu
těžko bych snesl ránu z milosti
chci mít i tvoje starosti
Protože
ze hřbetu koně nejkrásnější pohled na svět není
Svět je nejkrásnější v objetí milující ženy.