ULIČNÍ BIDET
Ivoš 31.7.2012 | 10:11
Svatá Anna, chladna z rána.
Dnes bylo u nás ráno s Annou (zdaleka ne však svatou), - poměrně horké. Nejen venkovní teplotou, pronikající otevřenými okny do panelákového bytu, ale i okolností, že šňůra hlídání (především pro oslavenkyni Annu), právě dnes vrcholila celodenní akcí s dosti vynalézavými a pohyblivými jedenatřicetiměsíčními dvojčaty.
Holky byly vcelku v pohodě, ale zásadně se neshodly ve svých přáních a záměrech. Jedna kakat, druhá bumbat, pak zas obě čůrat…jedna něco chce, druhá ne, pak se otočí a nakonec se každá rozběhne jiný konec hřiště…
Byli jsme na to dva; dalo se proto docela dobře vyhovět – ovšem jen do určitého bodu stále stoupajícího vedra.
Linda si zásadně vybírala ty nejkrkolomnější prolézačky, o dvě minuty starší Ines se honila za holuby či hrdličkami, až byla celá uřízená.
Zoufalá babička, která se honila za Ines s kloboučkem několikrát důrazně zvolala: „Už přestaň honit toho ptáka!“
Zraky několika o výchovu se pokoušejících dospěláků pátravě prohledávaly blízké i vzdálenější okolí se sporadickými křovinami – než pochopili realitu.
Oběd i spánek obou holek proběhly v naprostém pořádku.
Poté jsme se vypravili na „nákupní“ procházku, protože holky zbaštily i to, co měly připravené na večeři.
Ven jsme se vypravovali jako chudý král do boje.
Když konečně byly holky připraveny; babi nás vyslala napřed s tím, že nás dožene. A zmizela v oné malé místnosti.
Jen jsme vyšli ven, holky vypily vodu, která jim jindy vystačí na půl dne.
Takže domů dotankovat. Babi ještě nebyla OK, tak druhý pokus…
Za domovním blokem Ines rezolutně oznámila, že chce kakat.
Já s Ines v onom známém čůracím držení holčiček, zatím co Linda si to metošila zcela mimo trasu zamýšleného výšlapu.
Zoufale jsem volal: „Lindo, zpátky,“ nic platno.
Ines, které se stále dílo nedařilo, to nedalo a svým pronikavých hlasem „Coco sem!“ měla úspěch napoprvé. Linda zpomalila, pak se zastavila a šouravou chůzí se vrátila.
Její návrat jsem přivítal, ovšem se značně nalomeným pedagogickým sebevědomím.
Dlouho mě to netrápilo, to spíš záda a nohy v křečích, zatím co Ines pozorně sledovala okolí a sem tam pokřikovala po venčených pejscích. Nakonec mně oznámila, že „kakat ne.“
„A čůrat“ táži se naivně – „taky ne“- zněla rezolutní odpověď.
Hned však Linda ode mne požadovala stejnou službu, s obdobným výsledkem. Rozdíl byl v tom, že Ines na nás v klidu počkala.
Když jsem se pomalu narovnával, přikvačila babička. „Vy se tedy couráte!“ Nechal jsem ji při tom…
K Bille to nemáme daleko. Navíc se jde přes lávku, pod níž projíždí tramvaje, což holky vždycky upoutalo natolik, že jsme je jen stěží odtrhávali od zábradlí.
Ne tak dnes – zběžně zhodnotily pohledem dvě staré tramvaje a už si to štrádovaly k vodotryskům, vyvěrajícím z dlažby náměstíčka. Několik trysek, zabudovaných v úrovni pěší zóny a naprogramovaných od úplného pauzírování až po docela slušný proud, vytvářely tak různé variace; esteticky vydařený počin. Tedy jak pro koho.
Zpočátku si holky smáčely jen ruce – dokonce si vykasaly rukávy, ale jak tam blbly ostatní děti, hned se přidaly. Já za nimi běhám – znáte to – jedna sem, druhá na opačnou stranu a ještě jsem to fotil. Přitom jsem si říkal: Jen se nedostat na rošt, právě pauzírující trysky, abych nakonec nebyl jako počůraný já - když holky do kalhot už nečůrají…
Jenže hlídat, fotit a ještě se vyhnout proudu vody, který z úplného „vodního klidu“ vytryskl jako by hořelo, to jsem jaksi nedokázal.
Proud vody projel levou nohavicí kraťasů a pravou vytekl.
Samozřejmě jsem uskočil, ale to už bylo vcelku jedno. Takový chodníkový bidet, napadlo mně – jenže na tenhle aby měl člověk suspenzor!
Síla proudu, kterou žádný jiný bidet nedokáže…jen tenhle - a zrovna mně!
Babi přišla za chvilku. Divila se, že holky jsou poměrně suché. Jedna přes druhou sdělovaly babičce, „holky suchý, deda mokrej!“ („ě“ ještě neumí)
Lidé okolo vodotrysku se na mne dívali celkem chápavě, ale jakmile jsme se od něho vzdalovali - já pohyby člověka spíše silně opruzeného v prodloužené části zad a přilehlých oblastech a ještě napůl v křeči z předchozího holčičího „sezení“, jsem se snažil držet tempo s utíkajícími holkami. (Babi s nákupem od počátku značně zaostávala.)
V téhle podivné situaci jsem chtěl ještě něco vyčíst z očí udivených kolemjdoucích. Téměř ve všech jsem spatřil:
„Šouravej, rozklepanej dědek už ani moč neudrží - a voni mladý mu ještě klidně svěřej vnoučata!“
Barrandov 26.7.2012
Dnes bylo u nás ráno s Annou (zdaleka ne však svatou), - poměrně horké. Nejen venkovní teplotou, pronikající otevřenými okny do panelákového bytu, ale i okolností, že šňůra hlídání (především pro oslavenkyni Annu), právě dnes vrcholila celodenní akcí s dosti vynalézavými a pohyblivými jedenatřicetiměsíčními dvojčaty.
Holky byly vcelku v pohodě, ale zásadně se neshodly ve svých přáních a záměrech. Jedna kakat, druhá bumbat, pak zas obě čůrat…jedna něco chce, druhá ne, pak se otočí a nakonec se každá rozběhne jiný konec hřiště…
Byli jsme na to dva; dalo se proto docela dobře vyhovět – ovšem jen do určitého bodu stále stoupajícího vedra.
Linda si zásadně vybírala ty nejkrkolomnější prolézačky, o dvě minuty starší Ines se honila za holuby či hrdličkami, až byla celá uřízená.
Zoufalá babička, která se honila za Ines s kloboučkem několikrát důrazně zvolala: „Už přestaň honit toho ptáka!“
Zraky několika o výchovu se pokoušejících dospěláků pátravě prohledávaly blízké i vzdálenější okolí se sporadickými křovinami – než pochopili realitu.
Oběd i spánek obou holek proběhly v naprostém pořádku.
Poté jsme se vypravili na „nákupní“ procházku, protože holky zbaštily i to, co měly připravené na večeři.
Ven jsme se vypravovali jako chudý král do boje.
Když konečně byly holky připraveny; babi nás vyslala napřed s tím, že nás dožene. A zmizela v oné malé místnosti.
Jen jsme vyšli ven, holky vypily vodu, která jim jindy vystačí na půl dne.
Takže domů dotankovat. Babi ještě nebyla OK, tak druhý pokus…
Za domovním blokem Ines rezolutně oznámila, že chce kakat.
Já s Ines v onom známém čůracím držení holčiček, zatím co Linda si to metošila zcela mimo trasu zamýšleného výšlapu.
Zoufale jsem volal: „Lindo, zpátky,“ nic platno.
Ines, které se stále dílo nedařilo, to nedalo a svým pronikavých hlasem „Coco sem!“ měla úspěch napoprvé. Linda zpomalila, pak se zastavila a šouravou chůzí se vrátila.
Její návrat jsem přivítal, ovšem se značně nalomeným pedagogickým sebevědomím.
Dlouho mě to netrápilo, to spíš záda a nohy v křečích, zatím co Ines pozorně sledovala okolí a sem tam pokřikovala po venčených pejscích. Nakonec mně oznámila, že „kakat ne.“
„A čůrat“ táži se naivně – „taky ne“- zněla rezolutní odpověď.
Hned však Linda ode mne požadovala stejnou službu, s obdobným výsledkem. Rozdíl byl v tom, že Ines na nás v klidu počkala.
Když jsem se pomalu narovnával, přikvačila babička. „Vy se tedy couráte!“ Nechal jsem ji při tom…
K Bille to nemáme daleko. Navíc se jde přes lávku, pod níž projíždí tramvaje, což holky vždycky upoutalo natolik, že jsme je jen stěží odtrhávali od zábradlí.
Ne tak dnes – zběžně zhodnotily pohledem dvě staré tramvaje a už si to štrádovaly k vodotryskům, vyvěrajícím z dlažby náměstíčka. Několik trysek, zabudovaných v úrovni pěší zóny a naprogramovaných od úplného pauzírování až po docela slušný proud, vytvářely tak různé variace; esteticky vydařený počin. Tedy jak pro koho.
Zpočátku si holky smáčely jen ruce – dokonce si vykasaly rukávy, ale jak tam blbly ostatní děti, hned se přidaly. Já za nimi běhám – znáte to – jedna sem, druhá na opačnou stranu a ještě jsem to fotil. Přitom jsem si říkal: Jen se nedostat na rošt, právě pauzírující trysky, abych nakonec nebyl jako počůraný já - když holky do kalhot už nečůrají…
Jenže hlídat, fotit a ještě se vyhnout proudu vody, který z úplného „vodního klidu“ vytryskl jako by hořelo, to jsem jaksi nedokázal.
Proud vody projel levou nohavicí kraťasů a pravou vytekl.
Samozřejmě jsem uskočil, ale to už bylo vcelku jedno. Takový chodníkový bidet, napadlo mně – jenže na tenhle aby měl člověk suspenzor!
Síla proudu, kterou žádný jiný bidet nedokáže…jen tenhle - a zrovna mně!
Babi přišla za chvilku. Divila se, že holky jsou poměrně suché. Jedna přes druhou sdělovaly babičce, „holky suchý, deda mokrej!“ („ě“ ještě neumí)
Lidé okolo vodotrysku se na mne dívali celkem chápavě, ale jakmile jsme se od něho vzdalovali - já pohyby člověka spíše silně opruzeného v prodloužené části zad a přilehlých oblastech a ještě napůl v křeči z předchozího holčičího „sezení“, jsem se snažil držet tempo s utíkajícími holkami. (Babi s nákupem od počátku značně zaostávala.)
V téhle podivné situaci jsem chtěl ještě něco vyčíst z očí udivených kolemjdoucích. Téměř ve všech jsem spatřil:
„Šouravej, rozklepanej dědek už ani moč neudrží - a voni mladý mu ještě klidně svěřej vnoučata!“
Barrandov 26.7.2012