„Dneska fakt maluje každej,“ utrousil Marek a skoro odhodil další obraz. Vybírali jsme díla pro vernisáž mladých autorů a lamentovali nad kvalitou dodaného materiálu. Nic, co by smrdělo talentem. Nuda nebo extravagantní nuda.
„Tak tohle je báječný.“ Vyprsknul jsem a podal jedno plátýnko Markovi.
„No nekecej! Takový vobrazy nosí naše Ája ze školky.“ Rozchechtal se a já se přidal.
„SVÍTÁNÍ, aha. Kdo by to řek. Klidně by to mohla bejt svíčková.“
„Ten název je blbej, jak ten vobraz.“
„Ukaž, kdo to matlal?“
„Sýkorová Jitka, znáš?“
Marek zakroutil hlavou a dál si obraz prohlížel. „Ten tam vrazíme.“
„Seš magor?!“
„Buď si jistej, se najde debil, co si tím vyzdobí pracovnu, když tu kaši nacpem do slušnýho rámu.“
Marek nesnášel snoby a já zase pitomoučká děvčátka, která se považují za umělkyně.
„Fajn, pozveme Sýkorovou. Ať své dílo představí a vyslechne si ohlasy, když nemá dostatek sebereflexe.“
Pohledy se střetly, bylo ujednáno.

„Tak co, přijde?“ Ptal se mě nazítří Marek.
„Jasně. Úplně se zajíkala blahem, telátko. Že si toho strašně cení a že ani nedoufala a že moc a moc děkuje… Skoro se rozbulela, jako by vyhrála Miss.“
„No, jsem na ten matroš zvědavej,“ dodal Marek a oba jsme šli po své práci.

Do otevření vernisáže zbývalo pár minut a přípravy vrcholily. Telefonát z recepce mě zastihl, právě když jsem měl plnou náruč chlebíčků.
„Slečna Sýkorová je tu.“
„Už běžím,“ řekl jsem a zavěsil.

„Celebrita dorazila.“ Zašklebil jsem se na Marka a vyběhl ze sálu. U recepce stála sotva dvacetiletá dívka ve tmavých brýlích a právě si skládala svou bílou hůlku.