Školní zvonek se nakřáple rozřinčel.
Byl to ten nejhezčí zvuk, který dnes Milan uslyšel.
Konečně! Mít v pátek školu do tří je zločin proti lidskosti
Jediným pohybem smetl své věci z lavice do batohu a vystartoval ze třídy. Ve dveřích se střetl s klubkem stejně rychlých spolužáků a chvíli trvalo, než se všichni propasírovali přes úzká futra ven. Když po minutě zvonění utichlo, zbyl v opuštěné učebně jen matikář Hurdych.

Domů Milan dorazil během chvilky. Neměl to daleko, jeho škola stála přímo uprostřed jednoho z těch uniformních sídlišť, které jako špinavě šedá stuha lemovaly celé město.
„Tati??!“
Prázdný byt vrátil Milanův hlas hluchou ozvěnou.
Skopl boty a nakoukl do obývacího pokoje. Do nosu ho udeřila nezaměnitelná vůně čokolády. Vedle dortu ležel nevelký balíček s mašlí. Jinak nic, ani lístek se vzkazem.
Milan smočil špičku prstu v rozměklé polevě a olízl ji. Dobrá, hořká, jak to měl rád. Pak vrhl provinilý pohled (stejně jako jeho otec) k portrétu na stěně a pokusil se vzniklý důlek neobratně zarovnat.

Kyž si v kuchyni napouštěl sklenici vody, padl jeho zrak na konvici plnou kávy.
„Ale ne!“
Táta musel mít hodně naspěch, když se svého životabudiče ani nestačil dotknout. Tohle Milan znal. Znamenalo to naléhavý případ a naléhavý případ znamenal, že otec přijde nejdřív večer, a to ještě kdoví jestli. Občas se vracel i po dvou dnech, nevyspalý a vyčerpaný, s rašícím strništěm na neoholené tváři. Říkal, že prvních osmačtyřicet hodin je pro vyřešení případu nejdůležitějších a on z nich nesměl ztratit ani minutu.

Kdesi na dně Milanova batohu zacvrlikal mobil. Chvíli trvalo, než jej vyhrabal, ale ještě, než si tu esemesku otevřel, věděl, co v ní bude stát.
MOC SE OMLOUVAM,ALE MUSEL JSEM DO PRACE.ZTRATILA SE DALSI HOLCICKA.DAREK MAS NA STOLE.VYZKOUSEJ SI HO ZATÍM SAM.AZ SE VRATIM, OSLAVIME TO SPOLU.VSECHNO NEJLEPSI K NAROZENINAM!:-)

Ani smajlík za posledním slovem ale nemohl smazat Milanovo zklamání. Znovu rýpl prstem do dortu, ale chuť na sladké ho už přešla.
Lhostejně se pustil do rozbalování dárku, ale když zjistil, co se ukrývá pod lesklým papírem, neubránil se radostnému výsknutí.
„JO!!“
Během další hodiny prostudoval všechny funkce přístroje, vyfotil kdeco v bytě (a zase to vymazal) a usoudil, že je nejvyšší čas vyrazit do ulic.
Ukrojil si na cestu kus dortu a s foťákem na krku se vydal lovit první obrázky.




Obrázek, který se jim naskytl, když je uniformovaný strážník vpustil do bytu v Kameníčkově 15, nebyl nijak optimistický.
Tamara Vosecká seděla se svěšenými rameny v křesle a apaticky zírala do zdi. Vypadala jako zpola vypuštěný splasklý míč. Po hysterii ani stopy, což měla na svědomí spíš injekce nějakého sedativa než přítomnost doktora Jeřábka, který balancoval na okraji pohovky naproti ní a bez ustání něco polohlasně mumlal.

Já být šéfem, tak toho chlapa na hodinu vyrazím!
Tahle myšlenka napadala Radima se železnou pravidelností pokaždé, když měl s psychologem co do činění. Znalec lidských duší měl nejen stejný „kuní ksicht“ jako chirurg Frank Burns z M.A.S.H.E, ale dokonce i stejně arogantní jednání.
Jeho úkolem bylo pomoci obětem i případným pozůstalým vyrovnat se s šokem a následky zločinu, ale Radim by se ani nedivil, kdyby tito klienti po setkání s Jeřábkem jednoduše spáchali sebevraždu. Z doktorova vystupování totiž museli nabýt nezvratného přesvědčení, že si za všechny problémy stejně můžou sami.

Když zahlédl oba příchozí, posunul si psycholog brýle, které mu skoro sklouzly z nosu, a neznatelně se ušklíbl. Pak nasadil profesionální nezúčastněný výraz, vstal a demonstrativně se postavil k oknu zády do místnosti. Antipatie mezi ním a Radimem byla obapolná.
U druhého okna stál Rychnovský, na uchu mobil a pozorně naslouchal.
Radim se k němu připojil, zatímco David s klidem zaujal uprázdněné doktorovo místo a napřáhl pravici k netečné ženě.
„Dobrý den, já jsem David Bočan.“

Neodpověděla. Sklouzla po něm pohledem a pak mu vložila svou ruku do dlaně. Kůži měla vlhkou a chladnou. Když ji opatrně stiskl, měl pocit, že drží leklou rybu.
Je v šoku, uvědomil si okamžitě. Navzdory tomu, co jí píchli... anebo možná právě proto. Každou chvíli se může sesypat jako domek z karet. Musí být maximálně opatrný.

Rychnovský mezitím ukončil hovor a zastrčil mobil do kapsy. Radim na něj tázavě pohlédl.
„Jak jsme na tom?“
„Pořád stejně – čili blbě. Matásek s klukama obchází paneláky, jestli někdo nezahlédl něco podezřelého. Zatím nebyli úspěšní. Nikdo nic neviděl, ostatně není se ani čemu divit,“ kývl k oknu. „Je to tu jako v pralese.“
Měl pravdu.
Stromy a keře, vysazené zde před dvaceti lety v akci ZELEŇ PRO VAŠE DOMOVY stačily i přes nulovou péči proměnit prázdnou plochu uprostřed sídliště ve slušný lesopark. Pískoviště a prolézačky se ztrácely za stěnou nikdy nestříhaných zimostrázů, tavolníků a ptačího zobu. Do prostor uvnitř se přes den stahovali teenageři a v podvečer bezdomovci. Během chvilky tu dokázal zmizet z dohledu dospělý člověk, natož pak tříleté dítě.

„ V ulicích je padesátka lidí, hasiči prohlížejí Černý potok, který je asi půl kilometru odsud. Popis té malé dostala i obě místní rádia, vysílali ho už dvakrát. Jestli se Kamila nenajde do večera, po zprávách to bude vědět celá republika,“ ukázal Rychnovský před dům, kde právě zastavila dodávka s logem televize Nova.
„Tu znám. Pěkná kůstka,“ zhodnotil půvaby mladé reportérky, která vystoupila z auta, „ ale ostrá jako břitva. Tomu teda říkám rychlost. Kdopak jim asi dal tip?“
„Supi se slétají, to je, jakoby už byla mrtvá,“ sykl Radim zlostně. Vzápětí si své faux pas uvědomil a vrhnul rychlý pohled na Kamilinu matku. Nezdálo se však, že by k ní jeho slova dolétla. Se skloněnou hlavou naslouchala konejšivému hlasu mladého faráře.

„Být tebou, jdu dolů a nechám svou averzi tady,“ poradil Radimovi přátelsky Rychnovský.
„ Nezaškodí mít média na své straně. Udělej nějaké rozumné prohlášení, pochopitelně žádné detaily a hlavně žádnou paniku, jasné?“
Jasné. Radim věděl, jaké jsou jeho povinnosti jakožto zástupce velitele, který si už týden válel šunky na Kanárech, ale jeho nechuť k mediálním tanečkům to nijak nezmírňovalo. Paniku vyvolávat nemusel, ta už se (a nebude to trvat dlouho) dostaví sama. Nečekal, až si reportérka upraví účes a minisukni a nahrne se i s kameramanem do domu, ale vydal se jí vstříc. Na schodech potkal Matáska, který před sebou postrkoval postarší ženu.
„Radime, něco máme..“
„Později,“ odmávl ho Žáček. „budu zpátky co by dup.“
¨
Přesně o dvě minuty později seděla důchodkyně v kuchyni a říkala Rychnovskému:
„Mně to bylo hned divný, pane komisaři. Tady je totiž povolená jenom dvacítka, ale to auto vystartovalo jako na závodech a profičelo ven, až se mu za gumama kouřilo. Tak mě napadlo, že ho ten chlap asi ukrad, když měl tak naspěch…Ne, neviděla sem ho, ale ženský auta nekradou, že jo… teda většinou, tak myslím, že to byl mužskej…Jak vypadalo to auto? Ježíš, pane komisaři to po mně nechtějte, já poznám akorát škodovku a trabanta, toho jsme měli patnáct let, ale tohle bylo větší…taková bílá dodávka…“



Bílá dodávka nacouvala do klenutého průjezdu, kde to smrdělo plísní a zatuchlou močí.
Motor dvakrát škytnul a ztichl. Muž vystoupil. Byl u cíle, teď už neměl kam spěchat, ale hodlal beze zbytku využít každé minuty z vymezeného času.
Rychle přešel k otevřeným vratům a, nedbaje jejich nesouhlasného skřípání, přitáhl obě křídla k sobě. Z kapsy vylovil velký mosazný klíč, který by se spíš hodil k hradní bráně, než ke vchodu do zchátralého činžáku, a dvakrát jím otočil v zámku.

Ten klíč byla jediná věc, kterou si odsud tenkrát odnesl. Ukradl ho v domovnickém bytě s dětskou vírou, že když ho bude mít pořád u sebe, jednoho dne se bude moct vrátit a otevřít ty skřípající dveře, že znovu najde domov, který vlastně nikdy neměl. Ale nevrátil se.
Z děcáku, kam ho odvezli, když otce zavřeli a věčně opilá matka nebyla schopná postarat o sebe, natož o něj, putoval za krádeže rovnou do pasťáku. Pak na vojnu, kde z něj, navzdory vychovatelčiným výhrůžkám, sice chlapa neudělali, zato mu umožnili udělat si řidičák.
Nakonec zakotvil na druhém konci republiky jako pomocný skladník. Pronajaté lůžko na ubytovně, pár svršků a nulová perspektiva, to bylo všechno, co měl. Místo v soukromé firmě, které zastával teď, získal jen díky přímluvě bývalého kamaráda z vojny. Práce ho nijak zvlášť nebavila, krást by asi bylo snazší a určitě lukrativnější, ale nemohl potřebovat, aby si ho všimli policajti. Měl totiž poněkud zvláštní libůstku, která by většinu lidí nepochybně vyděsila k smrti a jeho dostala na doživotí za katr. Musel být opatrný. Velice opatrný.
Začalo to vlastně úplnou náhodou.