Tvá tvář je zahalena pavučinou,
tak staře a smutně vypadá.
A ani když ji pohladí zlaté prsty přicházejícího dne
neobjeví se na tom zrcadle z ledu ani náznak úsměvu,
jen temný mrak přelétá nad hlavou zahalenou do plavých vlasů,
závoje toho lehkého.
A ve tvých očích jiskří slzy.
Slzy, jako kapičky rosy na trávě za ranního rozbřesku
a já nevidím, co v nich skrýváš.
Je to snad krása objetí pod žhnoucím sluncem
nebo jen nicota a prázdnota chladného hrobu?
A zvadlé květy planých růží
obepínají tvé tělo místo šatů překrásně zdobených.
A tvá tvář je skryta v pavučině
jako bys už nechtěla, aby se na ni slunce ještě někdy dívalo...