Sejdem se na jitřní, okamžik před úsvitem
kdy země ospale do mlhy dýše
kročeje na dlažbě, v polotmí dosud skryté,
jen já v tu chvíli smím neslyšné slyšet

Sejdem se na jitřní, visí tam tělo zbité
jak věčné memento pozemské pýše
do prstů prokřehne průzračná aqua vitae
a dveře za světem zaklapnou tiše

Pochybnost, kterou mám a s sebou nesu si
jako šat odkládám (třebaže nemusím)
ozvěnou srdce zní rozkolísané

Smutek nic neváží, přesto je přítomen
duhovou vitráží než vstoupí nový den
Sejdem se na jitřní? Budu tam, Pane….