Je úterý, den, kdy vodím Davida do kytary. Hustě chumelí. Modročerná, rozkřídlená těla vran se odrážejí od jiskřivě bílého sněhu. Důchodci, vyzbrojeni košťaty a lopatami, vycházejí do mrazivého rána odmetat chodníky. I na radiožurnálu oznamují tu novinu, že na Zlínsku napadlo deset centimetrů sněhu...

V poledne, kdy vnuka odvádím ze školy, mění se ta bílá nádhera na komunikacích v nevábnou, šedobílou hmotu rozbředlého sněhu.
Davidovy sněhule jsou funkční, může se i v té břečce vesele prohánět, horší je to s mými obstarožními kozačkami, za chvíli jsou promáčené.

Cestou trolejbusem se nemůže vnuk nabažit pohledu na zasněžené město. Vždyť je to tuto zimu první pořádná sněhová nadílka. Naše nálada je výborná. Až u dveří bytu, kam jdeme pro kytaru a noty nastává zádrhel, nemohu najít klíč, asi jsem ho nechala doma. „To je průšvih, Davide, co budeme dělat?“ Vrátit se pro něj domů nestihneme – buď půjdeme do „kytary“ bez kytary, nebo musíme najít jiné řešení. „Babí, mám nápad, postavme si sněhuláka!“ Nápad by to nebyl špatný, nebýt mých promáčených bot. Prosadila jsem raději jít raději do hodiny kytary. Ale všechno bylo jinak. „Jsem nemocná, přijďte příští týden“, hlásala cedule na učitelčiných dveřích. Najednou jsme měli spoustu času a přišlo i na ten „dobrý nápad“ postavit sněhuláka.

Až po návratu zetě s mladším vnukem jsem se konečně mohla přezout do suchých bačkor a zabořit se do vyhřátého křesla. To bylo blaho! David s Péťou mezitím vytáhli boby a bobovali až do setmění.

Přiznám se, že jsem to „sněhulákové“ extempore odnesla mírným nachlazením. Ale díky horkému čaji s patřičnými alkoholickými „ingrediencemi“ jsem byla zase brzy fit.

Tak tvrdím: „ Zima budiž pochválena“- kdyby jí nebylo, proč se těšit na léto?