Sedm týdnů utíkala proti větru
přestože by sotva poznal
že zakopává o její stopy

s rukama vraženýma v kapse
(jen ať ji únava rozcuchá)
to aby přehlédla kaluže
ve kterých nenajde ať se ještě vrátí

a pak se už jen otáčet do prázdna
protože dál nedohlédne
vůně otupěly
a stále nezná odpověď
tak jako to ráno kdy měla tváře v jednom ohni

místo aby se tehdy oholil
rozbil vajíčko
přímo na podlahu
u snídaně stejně není o čem mluvit

to že se smál ale z kůže nesmyje

kdyby ji dohnal nahodila by výraz nikoho tu nevidím
přesně jak jej znala od probuzení
taky by se přestala cítit provinile za jeho chyby
kdyby ji dohnal

nebo by spíš zapomněla kolikrát za běhu ztratila dech
a místo toho sesbírala rozteklé skořápky
připojila omluvu
za to že ráno moc spěchal
a při tom mu vyhládlo