Adam sedí v rohu pískoviště a nepřítomně hledí na své dlaně, ze kterých mu k nohám padají zrníčka písku. Z letargie ho vyruší povědomý dívčí smích. Pomalu pootočí hlavu tím směrem a srdce se mu silně rozbuší. To je ona, skutečná, okouzlující, obdivovaná a milá.
Chvílí dělá, že ji nevidí a kreslí prstem čáry do písku. Nezvedne hlavu, jen koutkem oka pozoruje každý její pohyb.
„Tebe ještě neznám. Jak se jmenuješ?“ zeptá se nečekaně modrooká kráska s červenou mašlí v dlouhých blonďatých vlasech.
„Adam, já jsem Adam,“ zopakuje v rozpacích, aniž by zvedl hlavu. Pak v sobě najde odvahu a pohlédne andělovi do očí.
„A tobě říkají jak?“
„Jmenuji se Eva,“ odpoví suše, otočí se a bez zájmu odchází.
Adam si jen povzdechne. Chvíli sedí, ale žhavé uhlíky mu nedají pokoj, a proto raději vstane.
„Můžu ti pomoct?“ zeptá se nejistě a klekne si vedle Evy, která rukama odhrabuje písek, jako by něco hledala.
„Když se ti chce,“ pronese bez zájmu.
Adam poctivě hrabe, plnými dlaněmi odhazuje písek na stranu. V blízkosti Evy cítí neskutečně hřejivý pocit. Nečekaný dotek její ruky ho zasáhne jak výboj statické elektřiny. Instinktivně ucukne. Uvědomí si vůni jejích vlasů. Naléhavě chce vyjádřit svůj neskutečný obdiv, ale strach ze zklamání mu svazuje rty.
„Přijdeš i zítra?“ vyhrkne nečekaně ze sebe Adam.
Eva, jako by ani neslyšela jeho otázku, věnuje se mlčky hloupému hrabání v písku. Jen veliká tmavá díra, křičící ústa, pohřbívá všechny naděje Adama. Nenachází odvahu zopakovat otázku. Nemůže od ní odtrhnout pohled. Jak to, že je tak krásná? Nikdy před tím nezažil pocit blaženosti jen z toho, že může hledět na bytost obdivuhodně dokonalou. Nejraději by jí k nohám přinesl všechno co má, všechno bez výjimky.
„Já už musím, přišli pro mne,“ nečekaně pronese Eva bez známky lítosti.
Bolest, neuvěřitelná bolest se zmocní celé Adamovi bytosti. Ne, ještě neodcházej, prosím, ještě ne, křičí v něm každá buňka.
Nekončící pohled za odcházející zbožňovanou bytostí.
Druhý den nemůže Adam dospat, vyskočí z postele, rychle se oblékne a s nadějí pospíchá tam, kde bude jeho milovaná bytost. Možná je nemocná, snaží se omluvit její nepřítomnost.
Den se vleče jako hlemýžď, oběd mu nechutná a vše, co má dělat, mu připadá nesmyslné a bezvýznamné. Musím ji ještě spatřit, musím se jí svěřit, jak ji obdivuji, jak nemůžu bez ní žit, promítá ve své mysli.
Marnost nad marnost. Dny plynou ve své šedi a Adam nespatří více zbožňovanou bytost. Její maminka ji přihlásila do jiné mateřské školky.