„Dělej hovado! Zvedej se! Slyšíš, ty jedna zkurvená píčo!“ jasně že kurva slyším, když tady vřeštíš jak vykastrovaná opice. Slyším ho, ale nějak se mi prostě nechce zvedat.
„Jestli fofrem nevstaneš, ty zmrde, dokopu tě jak psa!“ jenže mně se prostě vůbec ani maličko na nohy nechtělo.
Ještě chvíli na mě ječel nějaký sprosťárny a přitom tomu opičákovi lítaly sliny od držky, jako když se otřepe mokrej pes. Pak přišel první kopanec do žeber a já se ani malično nesnažil nepozvracet se. Naprosto odevzdaně jsem to hodil na ten jeho zkurvenej koberec, zatímco do mě dál zuřivě kopal. Pak mě čapnul za vlasy a začal mi máchat hlavou o zem přesně tam, kde jsem zvracel. Nárazy jsem se snažil mírnit, jak jen to šlo, takže jsem nakonec neměl ani otřes mozku nebo tak něco. Jenom jsem měl obličej celej od krve a zvratků, protože se mi samozřejmě rozklížil šrám ze včerejška.
Myslel jsem, že mě vážně zabije, ale mile překvapil, protože najednou přestal, drapnul mě za kabát a beze slova odtáhnul ven z bytu a prásknul dveřma. Pomaličku jsem se sesbíral a posadil se na schody. Kapesníkama, co mi zbyly z večera jsem se očistil jak jen to šlo a pokusil se ubalit si cígo. Nebylo to vůbec snadný, jak se mi třásly ruce a navíc jsem byl taky dost vyčerpanej. Každou chvíli jsem rozškubnul papírek nebo rozsypal tabák. Bylo mi zlostí málem do breku. Nejenže jsem neměl, kde bydlet, ale navíc to vypadalo, že si snad ani nezakouřím.
Já tam nechtěl sedět před těma jeho dveřma jakobych čekal, že každou chvíli otevře a vezme mě na milost. To vůbec. Jednak by to tak jako tak neudělal, a i kdyby jo, já bych se mu na to stejně vysral. Ne, že bych byl nevděčnej nebo tak něco. Já mu vlastně naprosto schvaluju, že mě takhle seřezal. Je jasný, že jsem si to zasloužil. Vrátit jsem se k němu, ale nechtěl, protože mi došlo, že takhle to už dál nemůžu táhnout.
Mý marný pokusy ubalit to dementní cígo, abych už moh konečně někam vypadnout, přerušilo otevření dveří od sousedního bytu. Stála v nich starší ženská – takovej ten úřednickej typ s krátkejma vlasama a melírem. Bylo jasný, že mě sledovala minimálně celou věčnost, jak se tam seru s tím cígem.
“Když vám dám cigarety, seberete se a okamžitě odejdete?“
Já na to, že jako samozřejmě ano a že je velmi laskavá. Takže mi vlepila skoro plnou krabičku cigaret a já vypadnul.
Cestou do jednoho místního baru jsem si konečně zapálil. Vím, že zapadnout do baru hned takle z kraje není úplně dobrý, jenže já neměl kam jít a stát někde na mraze se mi vůbec nechtělo. Věděl jsem, že mi tam nalijou i na sekeru, protože ať už jsem sebe větší zvíře, tak dluhy v barech poctivě platím a oni to věděli.
Nejdřív jsem zamířil na záchod, abych se omyl, ale cestou tam jsem si rovnou objednal skleničku červenýho. Většinou piju bílý, ale ten den jsem se cítil tak nějak výjimečně dekadentně.