Je to absurdní.
Děsivé.
Rozumem neuchopitelné.
Řval bych, ale nemohu – mluvit, hýbat se, dokonce ani brečet. Jediné, co ještě mohu, je přemýšlet.
Mám na to spoustu času.
Možná věčnost.
Nehledám způsob, jak se dostat z této situace. Žádný neexistuje.
Přemýšlím, kde jsem udělal chybu...

Všechno šlo skvěle.
Byl jsem v expedici nováčkem, a tak jsem netušil, že tohle není normální stav. Nikdo nepřišel k úrazu, nikdo netrpěl střevními potížemi. Repelenty nejnovější generace sice zanechávaly žluté skvrny na kůži, ale díky nim se držela početná hejna komárů v uctivé vzdálenosti. Příliš nás neobtěžovaly pijavice, hadi ani pralesní predátoři. Naši průvodci byli poctiví a neutekli hned první noc se všemi našimi zásobami. Jak říkám, šlo to jako po másle. Dokud jsme nepřistáli u té vesnice.

Na první pohled stejná jako všechny tady – pár chatrčí ledabyle poházených na bahnitém břehu a za nimi neproniknutelná spleť deštného pralesa. Obyvatelé nás přijali s jistou obezřetností, která naštěstí – díky našim průvodcům a několika dobře mířeným darům - nepřerostla v nedůvěru či dokonce agresi.
Pohostili nás ovocem a vykázali na spaní chýši, z níž se na náčelníkův pokyn vystěhovala mladá žena s dvěma batolaty v náručí. Třetí dítě – asi osmiletý černooký klučina - se loudal za matkou a tvářil se uraženě. Omluvně jsem se na něj usmál, ale našpulil trucovitě spodní ret a odvrátil se.

Noc proběhla klidně.
Nikdo nás nezavraždil, ani neokradl, takže, když jsem ráno otevřel oči, byl jediným nepříjemným pocitem můj plný měchýř. Opatrně jsem se vykradl ven, abych si ulevil. Jitro bylo jasné, jak to jen okolní prales dovoloval, plné zvuků a pachů, vesnice naopak tichá a ještě dřímající.
Když jsem se vracel, narazil jsem na jedinou bdělou bytost. Prcek stál u vchodu do chýše, mlčel, ale z očí mu sršely blesky. Zjevně jsme pro něj nebyli hosté, ale vetřelci, kteří ho vypudili z jeho domova.
„Hele, počkej tady, něco ti dám.“
Nerozuměl mi, ale zvědavost ho přinutila čekat, co se z toho vyklube.
Rychle jsem prohrabal svá zavazadla.
Někde tady přece musí být!
Mám ji pořád při sobě jako talisman, už od dětských let, ale možná, že právě přišel čas vzdát se klukovských pošetilostí. Konečně jsem ji nahmátl zapadlou na dně. Duhová skleněnka. To bude indiánče koukat.

A taky jo.
Zvedl kuličku, zadíval se přes ni do slunce a na tváři se mu objevil úžas.
To už jsem neodolal a sáhl po svém Canonu. Ostatně kvůli fotografování jsem se do téhle divočiny taky vláčel. Klučina mě nevnímal. Z okouzlení obyčejnou skleněnkou jej nevytrhlo ani světlo blesku.
Sklonil jsem přístroj, abych si na displeji přehrál snímky... podařily se všechny... a najednou jsem ucítil v zádech něčí pohled. Mrkl jsem přes rameno. Těsně za mnou stál pomenší chlapík v plášti z peří a mně se při pohledu na něj zježily chloupky na zátylku. Ne kvůli tomu, jak neslyšně se za mnou vynořil, ale pro to, jak vypadal. Okamžitě mi došlo, že to musí být jediná osoba, která včera večer ve vesnici chyběla.
Šaman.
Než jsem stačil cokoliv říct, vytrhl mi foťák a odhodil ho daleko do křoví. Vrhnul jsem se po své drahocenné mašince a jen koutkem oka zahlédl blýsknutí čepele.

Šaman přiskočil k chlapci, zvrátil mu hlavu dozadu a jediným máchnutím prořízl dítěti hrdlo. Zaječeli jsme oba současně. V mém křiku byla jen čirá hrůza, ale v tom jeho nějaký povel, neboť náhle nás obklopoval kruh mužů s připravenými foukačkami. A na nohou byla rázem celá vesnice. Vzduch zhoustl nepřátelstvím. Jakási žena začala zoufale naříkat. To vyburcovalo i mé spící kolegy.
„Do prdele! Vole, cos to proved?“ vytřeštil zoolog Zdeněk zrak na tratoliště krve před vchodem. Chlapcovy rozzářené oči už potemněly, ale užaslý úsměv se mu z tváře neztratil.
„Já ne... to já ne! On ho zabil!“ cukl jsem hlavou směrem k šamanovi. Pohlédnout na něj jsem nedokázal.
„Ale proč? Co se tu sakra stalo?“
„Nevím...“ koktal jsem a rozklepal se jako v zimnici. „ Já nevím... prostě jsem toho kluka fotil... a on pak přišel...“

Malano, jeden z našich průvodců, se přitočil k šamanovi a šeptem mu položil nějakou otázku. Odpovědí mu bylo jakési chraptění a nepříčetný výraz v brunátném šamanově obličeji. Průvodce zacouval zpátky.
„Musíme odjet,“ řekl, „a to hned. On,“ kývl ke mně, „ ukradl tomu dítěti duši a schoval ji v té černé krabici. Lidé bez duše jsou nemrtví, živým sají krev a jedí jejich maso. Proto šaman chlapce zabil, aby nemohl vesnici škodit. Musíme pryč... nebo nás pobijí všechny.“
„Jakou duši, sakra? Co je to za kecy? Jenom jsem ho vyfotil... ježiši... je to jenom fotka!...digitální obrázek.... vymažu ho, jestli chcete... hned.“
„Jestli to klukovi vrátí život, tak to udělej,“ sykl Zdeněk. „Vy ostatní fofrem sbalte věci a nanoste je do lodi. A modlete se, aby nás nechali odjet.“
Nechali.

Nastoupili jsme do člunu a odrazili od břehu. Seděl jsem na zádi, ochromený šokem z právě uplynulých minut a stále se snažil pochopit, co se vlastně stalo. Zatímco ženy naříkaly, jeden z mužů vlekl bezvládné tělíčko kamsi do pralesa. Šaman pomalu kráčel k přístavišti. Vypadal jako šašek v té své péřové maškarádě – a zároveň jako bůh pomsty.
A já dostal strašný vztek . Ne na sebe, na něj, na jeho brutální gesto, na nesmlouvavou nadřazenost, se kterou rozhodoval o životech jiných. Zvedl jsem foťák a zmáčkl spoušť.
Na divoký výkřik, který vyrazil, do smrti nezapomenu. Fotoaparát mi vyklouzl z rukou, s tichým žbluňknutím zmizel v kalné vodě a já se pomalu sesul na palubu.
Ještě, než jsem ztratil vědomí, zaslechl jsem Malanova slova: „Bůh mu pomoz, proklel ho...“


Probral jsem se po několika dnech, o devět kilo lehčí a s pocitem čerstvě exhumovaného nebožtíka. Ale aspoň jsem byl naživu. Kletba (nebo co to bylo), jak se zdálo, nefungovala.
Žlutá zimnice, říkali. Nesmysl, bez příslušného očkování bych nevystrčil z Evropy ani špičku nosu. Bylo však rozumnější se nehádat.

Vrátil jsem se domů a vrhnul se na focení. Divoká příroda a zvířata v ní – témata, která mi přinesla uznání i na mezinárodní scéně - mě přestala ze dne na den zajímat.
Začal jsem fotografovat lidi. Slavné, méně slavné i ty úplně neznámé. Na večírcích, na ulici, v metru, na záchytce. Byl jsem jako posedlý. Desítky portrétů na mě zíraly ze stěn mého staromládeneckého bytu, já zíral na ně a hledal tu duši, o které mluvil šaman. Ale nenacházel jsem nic. Byly to jen prachobyčejné otisky tváří, ustrnulé v prostoru a čase. A jejich nositelé, jak jsem si mohl ověřit, dál žili svůj život, a pokud snad někomu pili krev, tak leda obrazně.

Týden před Vánocemi se dostavil syndrom vyhoření.
Najednou mi na ničem nezáleželo. Nechtělo se mi fotit, vlastně jsem nechápal, jak jsem mohl ztratit tolik času činností tak zbytečnou. Přestal jsem se koupat, jíst, jenom občas jsem usrkl vody z kohoutku. Celé hodiny jsem civěl z okna, v hlavě bublinu naprostého vakua. Začínal jsem vypadat (a smrdět) jako vandrák.
A do toho zazvonil mobil.

Dlouho se mi jej dařilo úspěšně ignorovat, ale moje milovaná starší sestřička měla silnější vůli. Nakonec se znělka z Bonda probojovala i do mých nervových synapsí. Místo abych telefon vyhodil z okna, zvedl jsem ho.
„Kde, sakra, jsi?“ ozvalo se. Jo, zdvořilá a milá, jako vždycky.
„Doma.“
„Doma... aha. Máš být tady, ne? Nebo ti ušlo, že jsou Vánoce?“
„Co kdybys mě aspoň jeden rok nechala na pokoji?“
Nečekal jsem, že bude souhlasit. Taky nesouhlasila. A zvýšila hlas.
„Spakuj se a přijeď. Děcka se tě nemůžou dočkat. A máma taky. Ptala se na tebe.“
„Děláš si srandu?“
„Ne. Měla bych? V poslední době mívá jasné chvilky. Jako dnes ráno. Strašně se těší, že spolu budete strojit stromek.“

Máma.
Beznadějně ztracená ve vlastním světě Alzheimerovy nemoci. Většinou se mnou mluvila jako s úplně cizím člověkem. Někdy se mě bála. Jednou se dokonce pokoušela se mnou flirtovat. Nevím, co bylo horší. A teď se na mě ptala.
„Tak jo, ségra. Večer jsem u vás.“
„Varuju tě, jestli ne...“
Típnul jsem mobil a zalezl do sprchy.

Odvaha mě opustila dva bloky od sestřina domu. Nebyl jsem si jistý, zda dokážu čelit pohledu těch modrých, nejlaskavějších očí na světě... které si mě budou prohlížet jako vetřelce. Bez panáka skotské rozhodně ne.
Odstavil jsem auto za rohem, ze zvyku (a taky, aby nelákal zloděje) strčil do kapsy kabátu stříbrný Lumix, a zamířil ke Slunku – hospůdce, která v mém rodném městečku fungovala nepřetržitě od časů první republiky.
Zapadl jsem k nejbližšímu stolu a objednal si pití. Místo whisky na stole mi přistála na rameni čísi ruka.

„Á, pan pražský umělec se konečně uráčil nás poctít svojí návštěvou!“
Poznal jsem ho po hlase, ani jsem nemusel otočit hlavu.
„Neopruzuj a sedni si,“ zavrčel jsem. Výčitky byly přesně to, nač jsem neměl náladu.
Poslušně se složil na vedlejší židli. Jirka. Moje alter ego ze základky. Za těch devět let bylo jen málo průšvihů, ve kterým jsme neměli společně prsty.
„Seš nějakej hubenej. To tě v pralese krmili asi jenom kořínkama, co?“
Takže už o tom slyšel.
„Jo. A taky červama. Tlustí bílí červi... mňam.“
Číšník přede mne postavil sklenku a rychle vycouval.
Jirka se uchechtl, ale pak zvážněl.
„Byl jsem v Praze... na tý výstavě vo přírodě... Wildlajf nebo jak se to menovalo. Seš klasa, brácho, fotka s těma orlama, to teda bylo něco.“
Souboj dvou orlů nad mršinou, drápy v akci a závěj peří všude okolo. Záběr, na který jsem trpělivě čekal několik dní. A získal za něj ocenění.
Jestlipak jsem těm dvěma dravcům taky ukradl duši? Nebo ptáci žádnou nemají?
Hodil jsem skotskou do sebe a s potěšením zaznamenal, jak si razí ohnivou cestičku do žaludku.
„Já tě sleduju, seš celebrita. Slavnej rodák z tohohle malýho šedivýho městečka.“
Slavnej. No jistě.
„Hele, máš chvilku? Něco bych ti chtěl ukázat.“
Měl jsem chvilek na rozdávání. Každá, která oddálí setkání s mámou, se mi hodila.
Zaplatil jsem a pak už mě Jirka vedl setmělými uličkami k sobě domů.

Prošli jsme zahradou, rozštěkali tlustého baseta a vstoupili do Jirkovy dílny.
Když rozsvítil, hlasitě jsem vydechl.
Už jako kluk to uměl dobře se dřevem, ale to, co teď stálo přede mnou, bylo hodno obdivu.
Vyřezávané jesličky, okolo chléva několik budov, v nichž jsem poznal blízký hrad, zrekonstruovaný vodní mlýn i zámek, spousta zvířat a postaviček. Nejmíň padesát. Stovky hodin titěrné a precizní práce. Sklonil jsem se a pozorně si prohlížel jednotlivé lidičky, spěchající k Ježíškovi. A najednou jsem měl pocit, že tu něco nehraje.
Zvedl jsem oči ... a setkal se s Jirkovým úsměvem. Vypadal spokojeně - jako kocour, který právě vypil plnou misku smetany.
„Dobrý, že jo?“
Bylo to víc, než dobré. Bylo to úplně přesné.

Ten shrbený pán s rákoskou v ruce byl náš třídní Šedina, babka třímající obrovský svazek mrkví bývala ta nejprotivnější zelinářka, co jsem znal, chlapík s paletou v ruce a malířským stojanem přes rameno pan Všetička, místní umělec, který ve všech ročních obdobích a denních hodinách tvrdošíjně maloval pouze radniční věž.. Byli tam všichni, na které jsem si pamatoval. Dokonce i uličník Jirka na bicyklu, který dostal kdysi k narozeninám a který jsme mu všichni záviděli, dokud mu ho nějaký nenechavec neukradl.
„Je to perfektní!“
Zavrtěl hlavou.
„Není. Něco tam chybí. Tohle...“
Podal mi figurku z lipového dřeva a vychutnával si, jak zírám sám na sebe.

Foťák na prsou, nakročená noha, dychtivost ulovit dobrý záběr z mého dřevěného dvojníka přímo sálala. Lehce mi mě vykroutil z prstů a postavil do betlémské scény, hodně daleko od jesliček.
„To víš, Panna Maria nemá ráda paparazzi,“ pokrčil rameny. „No - a teď už je to komplet.“
Automaticky jsem vytáhl z kapsy Lumix.
„Můžu?“
Rozpřáhl ruce jako cirkusový impresário.
„Je to tvoje...“
Čas přestal existovat. Záblesk mi ještě nezmizel ze sítnice, když jsem se neskutečně pomalu, ladně jako tanečník, hroutil na podlahu. Náraz dubových prken jsem už ale necítil.


Musím sebou hodit, předběhnout všechny, kdo pospíchají stejným směrem.
Být první.
Být fotoreportérem je vzrušující.
Zvlášť, když víte, že tohle bude sólokapr, který vás dostane na titulní stránky novin.
Všech novin na světě.
Musím sebou hodit, i když vím, že má nakročená noha nikdy nedopadne na zem. Že vzdálenost ke chlévu s Jezulátkem se nikdy nezmenší ani o milimetr. Že už nikdy nezvednu foťák k očím, abych někomu ukradl duši.
Řval bych – ale nemohu...