Ono se v těch severních Čechách občas opravdu nedalo dýchat. To když už nás nedusili totalitní samozvanci, tak nás přidušuje to, co je jejich zásluhou v severočeském "luftu". Jako jedni z těch, kteří jinde většinu roku dýchat nemohou, jsme dostali před časem poukazy na ozdravný pobyt v rehabilitačním zařízení ve Vysokých Tatrách, ve Starém Smokovci a v květnu. To jsme byli ještě ČSFR. Přijímal nás velmi sympatický, poměrně mladý lázeňský lékař: "Možem vám napísať skotské striky, kúpele, inhalácie a neviem čo ešte. Ale pozrite sa na tu krásu von! Tatranské slniečko, čistý vzduch a príroda - to sú tie najsprávnejšie liečebné procedúry." A při tom už zůstalo.

Nachodili jsme po Tatrách za těch čtrnáct dní skoro dvě stě kilometrů. Nescházel ani výlet, nebo lépe: výšlap,na Skalnaté pleso. Vraceli jsme se odtud po Tatranskej magistrále na Hrebienok. Nahoře bylo všude ještě plno sněhu, bílého, jiskřivého, nad námi modré nebe a slunce jak do běla rozpálená pánev, že to nelze popsat. Přes mnohá sněhová pole s málo prošlapanými úzkými cestičkami jsme dorazili až do ostré zákruty, zatáčky, k místu, odkud cesta spadá do Velké Studené doliny. Posadili jsme se na lavičku a hodlali posvačit.

Se svačiny sešlo - naskytl se nám úchvatný pohled: mezi masivy Lomnického štítu napravo a Slavkovského štítu nalevo, nad oběma Studenými dolinami uprostřed s Prostredným Hrebeňom a Velkým Kostolom právě řádila bouřka. Mraky, černější, než moje svědomí po návratu z vinárny, přikrývaly celý obrovský prostor mezi oběma masivy jako strop kyklopského sklepa. Pod těmi mraky byla tma jako ve skutečném sklepě, v té tmě se křižovaly blesky jeden za druhým a několik současně a ty způsobovaly iluminaci, po které běhal mráz po zádech. Stáli jsme tam, v ohbí cesty, na vstupu do doliny... přírodní veledivadlo se odhrávalo asi dva kilometry od nás, ve výšce, ve které jsme se právě nacházeli. Stáli, ani nedutali a připadali si tak nekonečně maličcí, jako kdyby věřící křesťan stanul před tváří Boha, jako hvězdář u teleskopu při pohledu do nekonečných hlubin vesmíru. Jaké síly nám tu předvádějí své hrátky!

Bouře se z doliny náhle skoro nenápadně vytratila a po necelé čtvrthodině už zase všude svítilo slunce, i v dolině, ale my jsme ještě chvíli mlčky stáli, plní dojmu ze silného prožitku a zapomněli jsme i na to, že jsme zde chtěli původně jíst.

Ještě hodnou chvíli jsme pokračovali v cestě jenom potichu. Až po dvoukilometrovém sestupu jsme si začali svoje dojmy sdělovat. Přestože čeština je tak bohatá řeč, že jí jde vyjádřit skoro každý záchvěv citu, na popsání dojmů z té gigantické scenérie ani jednomu z nás nestačila slova. No - a to si myslím, že se oba dva vyjadřovat dovedeme. Tak jsme to pro tu chvíli uzavřeli s tím, že popsat to nelze, jen zažít, když má člověk to štěstí, že je na správném místě ve správnou dobu. Nestává se to v životě často, o to více si toho oba vážíme a rádi vzpomínáme s malým mrazením v zádech na ten obrovský sklep se záblesky mnohamilionvoltových elektrických jisker a do duší se nám vždy znova vrací pokora. Té je nám zapotřebí všem.

Každý člověk a nejen v naší zemi by měl na chvíli pohledět do bouřky v dolině, do vesmíru, do Boha ....