Kdysi kdosi chytrý a světa znalý, navíc vtipný a slovem dobře vládnoucí napsal stručně a velice výstižně: Nejvíce prázdných řečí se nadělá u plných půllitrů. Já vím, že na to autor výroku nečeká a kdyby žil, ani tehdy by nečekal, ale musím říci, že se pod tato slova mohu klidně podepsat. Na druhou stranu ovšem vedle těch prázdných řečí se vedou řeči velice účelové a účelné: polovinu svých kšeftíků jsem uzavřel buď v hospodě nebo restauraci, případně v putyce nebo knajpě. To je věcí výběru slova. Dovoz stavebního kamene, vysoustružení hřídele pračky, nabroušení kotouče pily, opravu alternátoru, transformátorek, půl prasete...

Ovšem jinak: Pane Bože, co jsem vyslechl provokativních hlášek, lidově řečeno šprajců, na adresu Slavie (Sparťani) a Sparty (Slávisté). Když se do toho přimíchal ještě nějaký ten Tepličák (míním tím fanouška teplických fotbalistů) nebo Fanda, fanda SKČP Cheb (i takový se našel, viď Frantíku), vznikaly debaty plné gagů, za něž by se nemusel stydět ani pan Novotný, Eben, nebo Rosák, podle mne, v slově nejpohotovější čeští muži posledního desetiletí.

Kolik šprajců bylo osobně laděných, zabývajících se manželskou věrností (kdybys měl za každý zálet udělat přemet, tak tě může manželka používat jako ventilátor), erekční pohotovostí (na kravatu ti nekoukne, jen na boty), tloušťkou i obezitou (a někdy i obojím najednou: ty vole, ty nejsi jen obézní, ty si ještě ke všemu hrozně tlustej!), pracovním uměním a hlavně neuměním (to, co ty umíš, jsem už předloni zapomněl!), pracovitostí i leností - a opět: spíš leností, (někdy i smyšlenou, ale většinou - ty i když jsi v posteli se starou, tak čekáš na zemětřesení!), řidičským uměním a neschopností projet mírnou zatáčku (ty srabe, já jsem toho desetkrát víc odcouval, než ty najezdil!) a velkým množstvím předpovědí, proroctví a zase jejich hodnocení ve stylu »já vám řeknu, že« a »vždyť jsem vám to říkal«.

Pak jsou řeči, kterým se nemůže říci kecy a hecy, protože mají racionální jádro, ale neměly by jaksi být vůbec vyřčeny - z nejrůznějších důvodů. Třeba proto, že jsou žalovatelné, nemáte-li opravdu perfektní důkaz, nebo proto, že se týkají osob, nebo skupiny osob, které jsou mezi rovnoprávnými ty nejrovnoprávnější. Jestli ještě stále nevíte, co mám na mysli, uvedu dva příklady, oba z vlastní průserářské dílny. Bylo to ještě ve hlubokém totáči, někdy v polovině sedmdesátých let. V době, kdy v okruhu mých známých byla největší urážka říci komu »ty mozku rudej«, nebo cokoli z živočišné říše s dovětkem » komunistickej«.

Sedíme u stolu, celkem dobří známí, debata je o naší životní úrovni a světlých zítřcích. Kolik lidí, tolik pohledů. Chválí si život švec, jemuž příslušnost k velké straně (probůh nemyslím tím nějaký bobek) propůjčila jistou domnělou důležitost, chválí si to řemeslník, který dělá moře melouchů, na které si nakrade materiál v podniku. Haní to bez bližší specifikace bývalý živnostník, učitel a bývalý komunista, tak zvaný revizionista. Dovolil jsem si říci: Němci válku začali, povraždili miliony lidí, zničili na co přišli, prohráli a dnes - obrazně řečeno - žerou koňský vejce. Zatímco my patříme k těm, kteří válkou utrpěli a taky k těm, kteří ji vyhráli. Máme - na rozdíl od Němců - akorát hvězdy, hesla a holou prdel...

Pak se to zamluvilo, aspoň jsem si myslil... Než jsem došel dvě stě metrů z hospody k našemu domu (lépe k domu Domovní správy, v němž s jinými bydlíme), stálo tam auto a dvě hrany u něho. Netvářili se vůbec na to, že by mi chtěli předat Cenu za nejvtipnější výrok roku. Hrdina se ze mne tiše vytratil. Už jsem tehdy něco zaslechl o politických vězních, měl jsem přečteno Londonovo Přiznání v soukolí pražského procesu. Nedělal jsem si iluze o své odolnosti. Naštěstí se vše odehrálo jen ve verbální poloze. Nakonec mne zachránil Mirek, vrchní z té hospody, dostatečně chytrý na to, aby si uvědomil, že nejlépe se obhájí tím, že obhájí mne. Nechci to snižovat - i to byla odvaha...

Snad po dvou, snad třech letech, kdy jsem si dával většinou pozor na jazyk, jsem se nachomýtnul k podobné debatě, jenže tentokrát vedené o účelnosti a smyslu existence Lidové milice. Jeden z diskutujících byl právě již zmíněný komunistický švec. Až po mnoha letech jsem se z mých tajných materiálů dozvěděl, že to byl on, kdo mne udal poprvé - i tentokrát, podruhé - a tentokrát, tedy podruhé, jsem vydržel dlouho držet ústa. Milice byla skloňována ve všech pádech. Já věděl od některých milicionářů, že akce LM jsou většinou ideologicky zakrývané pitky. Věděl jsem, že bych měl z hospody odejít. Jenže zvědavost... Mnoho názorů, mnoho opatrných kritik, trochu nafoukané chvály. Mnoho vět... Tu poslední větu, vyprovokovanou tématem »my jsme s milicí byli, my jsme s milicí dělali« (samo - Lidovou - t.zv.), jsem zase pronesl já: To už všechno vymyslili před válkou členové Sicherheit Arbeitspartei, ti hnědí paviáni v Německu: na rukávech hákové kříže, velký huby, samopaly, křišťálová noc a tak dál... Ozbrojená pěst dělnické třídy - a co z toho nakonec bylo... Válka, koncentráky, miliony mrtvých a nakonec komunizmus, který by se k nám jinak nedostal. Je to tak: za náš posraný život může Hitler...
Bohužel: moc uší a ty jedny měly i hubu a ta huba nemlčela.

Tentokrát si mne - zcela jiní - dva »soudruzi« pozvali na Místní Oddělení Veřejné Bezpečnosti. Kupodivu vůbec nemluvili o mém prvním případu, ale o tom druhém jsem toho vyslechl o to víc... Trochu to přehnali. Mluvili příliš moc a já z těch řečí už byl tak unavený, že jsem ztratil část strachu a zábran, a dokonce glosoval některá jejich tvrzení a výroky. Opět jsem se z toho dostal jen s brnící hlavou. Teprve po čtrnácti letech jsem - jako člen okresní komise, která měla prověřovat pracovníky StB - zjistil, čemu jsem bez vlastní zásluhy unikl, kdo měl podíl na tom i onom. Vysekal mne z toho estébák, který mne znal jako pracovníka kontrolního útvaru dráhy. Dělník mne zradil, estébák mi pomohl... Nemohu říci, že bych po těch zjištěních byl nějak spokojenější. Ve svých padesáti letech jsem zase ztratil část iluzí o lidech.

Lidech, které jsem vždycky měl a - navzdory tomu všemu - i dál mám rád...