Ani nevím, jak jsem si na tuto příhodu vzpomněl, je to přece jen už čtyřicet let. Jak jméno napovídá, jedná se o pejska, ale k tomu se dostaneme za chvíli. Jezdil jsem na prázdniny k tetě, mámině nejstarší sestře. Měla se svým manželem malé hospodářství v malé vísce na Litoměřicku, žádná sláva. Jezdil jsem tam rád, trochu jsem pomohl při pracech v hospodářství - ne, že bych se tím chtěl živit, ale jako osvěžení a vybočení ze všedního života to pro mne bylo více, než přijatelné. Těšilo mne jezdit ráno pro zelenou píci a potom zakládat dobytku, těšilo mne vázat obilí do snopů, rád a blbě jsem pracoval s kosou, pomáhal při pečení chleba a jánevímco ještě. Jenom do dojení jsem se - po výprasku kravským ohonem - nepletl. Při tom všem jsem našel ještě chvíli, abych si přečetl strejdovy literární pokusy. Mělť strýc totiž literárně dramatické ambice i když jím napsané divadelní hry neopustily nikdy pokojík, kde je napsal, a málokdy zásuvku, v níž byly pietně uloženy. Nebylo divu, byly naivní a hodně připomínaly operu, jejímž libretem byl politický úvodník průměrných novin. To jen na okraj, důležitější bylo, že strýc měl psa, pejska. Takového vesnického voříška, u něhož se už nedaly vystopovat původní rasy, z nichž byl "namíchán". Psisko bystré, jak už někteří míšenci bývají, přítulné a hravé, ale přesto - nebo snad právě proto - i dobrý hlídač. Častokrát jsem si s ním hrál a i proto ke mně Punťa přilnul.

Když jsem přijížděl někdy jen na skok nebo na víkend, dokázal mne navětřit dřív, než jsem došel od železniční zastávky do vsi, nějakou skulinou v plotě (těch pár bylo) se dostal ze dvora a běžel mi naproti, všemi psími způsoby najevo radost dávaje.
Už jsem se s Punťou znal dva roky, když se strýc vrátil z pole bez psa a hned se po něm sháněl: byl se mnou až do pěti hodin (to poznal podle kolemjedoucího vlaku), pak kvikl a zmizel. Tak nevím, jestli ho nechytla lišta sekačky... Protože Punťa nikde nebyl, sebral jsem se a šel na pole, necelý kilometr. Začínalo se smrákat. Prošel jsem pole, obešel jsem ho, volal - nic. Když už jsem se rozhodl pro začínající šero to vzdát, našel jsem pejska, jak se smutnýma očima leží pod mezí. Kde byla jeho živost a temperament? Pochopil jsem, když jsem ho vzal na ruce: na pravé zadní nožce, těsně nad kloubem, přeseknutá šlacha. Strýc měl pravdu, „chytla“ ho lišta...

Donesl jsem psa domů, nakrmil, napojil, nožku mu zavázal a uložil nikoli do boudy, ale na složený pytel pod schody, v domě. Tetě se to nelíbilo, ale obhájil jsem to s poukazem na možnost, že bude mít pes po úrazu horečku a že by mohl "zakukat". Její cit ke zvířatům, venkovským lidem vlastní, už jí nedovolil další protesty. Když jsem šel asi v deset něco vyřídit na dvůr, Punťa spal a c h r á p a l! Druhý den jsem odjel, pes se zdál být celkem v pořádku (až na tu nohu). Vzpomněl jsem si na něj až za měsíc, když jsem zase jel tetku navštívit. Pes už běhal, jen po třech, jeho hravost se vytratila, ale dával mi najevo vděčnost každým chlupem svého psího těla. Měl jsem radost, že už pes zase celkem normálně žije a večer jsem odjížděl bez obav o jeho další psí život. Za čtrnáct dní jsem tam jel znova, jen na nedělní odpoledne. Ona totiž tetka pro mne vždycky měla tu pár vajec, tu kousek uzeného, tu něco jiného.

Dopoledne jsme hráli mistrovské utkání v házené, krajský přebor, před námi hrály druholigové ženy. Šatna byla společná, samozřejmě na střídačku. Ženy hrály, my se svlékali. My jsme šli hrát, ženy se převlékly. Vrátím se ale k času, kdy jsme na sebe natahovali dresy. Na podokenním parapetu byl položen balíček, jehož obalem z mastného papíru vyčuhovala šiška sekané. To ovšem byla výzva, kterou jsme přijali. Před zápasem, sekanou... Vylezli jsme ze šatny "na plac" a významně si plácali na břicha. Kolem běží křídlo jménem Áža, i při zaujetí hrou postřehne naše gesta, lehce zkřiví pusu a udělá: haf, haf! Někteří z nás (tedy konkrétně, prosím - Vláďa) zbledl a nakonec k utkání nenastoupil. Já povídám: to je bouda, psa bych poznal - sám jsem jich jako kuchař na vojně několik upekl... a pustil jsem to z hlavy. Po obědě na vlak, do Chotiněvsi, pes naproti neběží, no jo - vždyť on má tu nohu. Ahoj teto, nazdar strejdo, kdepak je ten váš vartovací štěkátor? Co? Kdo? jó - pes! Teď tu byl, povídá teta, čertví kam zas... Dostal jsem hrnec kafe a kus chleba namazaný škvarkovým sádlem, sedím u stolu a najednou zpod postele v rohu vystřelí Punťa, proletí okolo mne s vrčením a otevřenými dveřmi ven. Až do večera jsem ho neviděl, marně jsem volal a lákal ho na kosti, na kočičku a na cokoli mne napadlo. Pes mne ignoroval. Potom mi teprve došlo, že to má na svědomí Ážino zaštěkání. Já jsem psa v sekané nepoznal, Punťa ho poznal ve mně a strach mu nedovolil se ke mně přiblížit.

Od té doby se ke mně přibližoval s velikou nedůvěrou, strach byl silnější, než vděčnost. Velice opatrně mne vždy nejdřív prověřil svým citlivým nosem a teprve když zjistil, že ze mne nic chlupatého necítí, dovolil, abych mu prohrábl kožich.
Posledního října jsem narukoval na dvouměsíční vojenské cvičení. Po návratu jsem se po Punťovi už sháněl marně. Se svými třemi použitelnými nohami ve vsi, jíž projelo jedno auto dopoledne a druhé navečer, neutekl autu s řidičem, který rozhodně nezachraňoval psí životy...