Na houby jsem chodil dříve, než do školy. Už od pěti let mne táta brával sebou do lesa, učil mne usuzovat podle typu lesního porostu na pravděpodobnost a možnost výskytu a nalezení různých druhů hub, co jsou houby dobré, co jsou houby jenom jedlé a které houby se nesbírají. Učil mne vynechávat houby, které se sbírají, ale nemají vyvinuté identifikační znaky a díky dodržování jím vštípených zásad jsem dodnes - po více jak padesáti houbařských letech - sám naživu a bez otráveného rodinného příslušníka. Byl jsem sice několikrát otrávený, když jsem z lesa vyšel s prázdným košíkem, stalo se mi to ale naštěstí v životě jen málokdy. Přesto všecko jsem nikdy, nikdy nenašel nějaký superkus, něco trofejního, mimořádného - s jedinou výjimkou.
Jako osmiletý jsem spolu s třiceti dalšími dětmi ze začouzeného Kladna byl vybrán na ozdravný pobyt na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor: v Kořenově, v slatinných lázních. V srpnu tam rostla spousta borůvek a naše mlsné vedoucí dostaly náramnou chuť na borůvkový koláč. Nebylo nic jednoduššího, než zavést děti do lesa s hrnečky a konvemi. Ve stráni vysoko nad Kořenovem jsme borůvkovali stylem jednu do hrnku, dvě do pusy, přesto však jsme za hodinku a půl nasbírali obě pětilitrové konve a tradá dolů, na oběd! Byl jsem nejsilnější z dětí a tudíž nesl jednu z konví, druhou nesla "sestra vedoucí". Pěšinka, která spadala poměrně příkře ze stráně byla porostlá vysokou, po deštích vlhkou a klouzavou travou, rostoucí přes vlhký, rovněž klouzavý, mech a kameny, které nebezpečí uklouznutí značně zvyšovaly. Přese všechnu opatrnost, aby ani jedna borůvka nevypadla z konve, abych konev nevysypal, jsem najednou seděl na pěšince, ale konev jsem třímal vysoko nad hlavou, plnou a neporušenou! Jenomže jsem nějak nemohl vstát.

Vyhledal jsem proto vedle sebe rovné místo, konev jsem na ně postavil a pátral, proč jako nemohu vstát. Rozhrnuji trávu, kterou jsem měl až pod nos a žasnu, když pod travou probleskne vodní hladina. Jak postupně odstraňuji trávu zjišťuji, že mám mezi nohami nohu hřiba, jehož klobouk byl na okraji vysoko zdvižený vzhůru a sloužil tak k zadržení dešťové vody jako přírodní napajedlo, umyvadlo, lavór... Zajel jsem pod hřib oběma rukama a měl jsem co dělat, abych ho vyprostil z jeho travně-kamenito-mechového lože. Nesl jsem hřib, konev s borůvkami nesl Myšák, jak jsme přezdívali Jirkovi Novákovi pro jeho tenký, dlouhý nos. Nesl jsem hřib jako monstranci v čele průvodu, procesí a všichni se koukali a já se nafukoval.

Byli jsme odevzdat borůvky v kuchyni, v kuchyni zůstal i ten hřib. Našli jsme ho, dosti k nepoznání, pod masem k obědu (neboť jsme měli vepřové na houbách, vlastně jen na jedné houbě, která prý byla zcela zdravá a vážila kilotřicetčtyři). Borůvkový koláč jsme měli druhý den k snídani. Pak už jsme pro běžné denní příhody a činnosti na hřib zapomněli a já si na tuto příhodu vzpomněl až po letech.

Bůh ví, jestli to bylo opravdu takhle... ale jedním jsem si jistý: tou vahou - a to mi stačí k tomu, abych to po pětašedesáti letech "hodil na papír", doufaje, že vám pro potěchu...