Kazan
bear 13.9.2012 | 12:52
Jistě mnohé napadne, že to asi bude pes a taky ho napadne, že to nebude žádný pekinéz, srnčí ratlík, nebo pražský krysařík.To je tedy pravda: Kazan byl - bohužel byl - sousedův šedesátikilový německý ovčák. Černý, jak moje svědomí po nevěře, širokoplecí, tlapy jak medvěd, nádhernou hustou, lesklou srst, ohon jak liška (hustý - ne rezavý), uši jak kornouty z kartonu a ten pohled: směs vyčůranosti a nevinnosti tak homogenní, až k nevíře.
Znal jsem ho - jak se říká - od štěněte. Bylo mi tehdy čtrnáct let, chodil jsem do devítky a jak jsem se zbavil školních i mimoškolních povinností, už jsem si s ním hrál, vyrážel do blízkého a později i do dalekého okolí. Umíte si jistě představit, co dokáže bláznivý čtrnáctiletý kluk a osmiměsíční štěně. Není třeba vysvětlovat, že naše vazby se utužovaly natolik, že soused nakonec na moje přátelství s Kazanem začal žárlit. Byl to ale jinak moudrý muž a dobře věděl, že končím základní školu, že prázdniny jsou tu co nevidět a po prázdninách že odjedu z rodného města. Když jsem odjížděl do Lovosic, bylo Kazanovi něco přes rok. Vídal jsem ho občas při svých návštěvách rodičů; občas, protože hodně času trávil se svým pánem, naším sousedem, na chalupě kdesi v Krušných Horách.
Čas tenkrát lehce plynul, šel - dnes letí. Občas jsme se s Kazanem vídali, ale nevěděl jsem nic o tom, jak se vyvíjel jeho charakter. Výchova jeho pána byla asi na trochu jiné úrovni, než než moje hravá společnost a taky pes stárne - prý sedmkrát rychleji, než člověk. To bylo nutné předeslat, abychom trochu upravili úhel pohledu na události příští. Nemohli jsme se ani rozloučit, když jsem odcházel na vojnu. Kazanovi to asi tak nepřišlo, ale já jsem ho trošičku považoval za svého psa - a kamaráda. Pes to asi cítil jinak...
Z vojny jsem se vrátil do Lovosic a domů, do Kladna jsem jezdíval jen každý druhý, či třetí víkend: podívat se na bratry, na rodiče, pro čisté prádlo a tak... Začátkem září jsem sebou vzal i svou dívku, nastávající manželku - předvést ji, představit, seznámit. Shodou okolností soused nějak onemocněl, či co a stáhl se i s Kazanem a rodinou z chalupy zpět, do města. Září bylo teplé, slunné. Vyšli jsme na zahrádku prohlédnout, kde co ještě táta nesklidil a trochu se uvolnit: to víte - první seznámení. Na vedlejší zahrádce se poflakoval Kazan. Když jsem ho zavolal, přiběhl k plotu. Chtěl jsem ho trochu povískat, jak jsem to dělával štěněti, ale ucukl, krátce ostře štěkl a odběhl. Bylo mi divně. Soused uslyšel štěknutí a vylezl z domu: Nazdar, Jardo! Tak jak je? Postěžoval jsem si na Kazanovu nepřízeň. Soused se usmál: To víš, už to není štěně. Žárlí... Cítí z tebe tu tvoji holku, víš? No jo, kývnul jsem si jen tak pro sebe, já leccos taky dnes cítím jinak. Nakonec co? měl jsem se komu věnovat a taky jsem to činil.
Večer jsem chtěl udělat trochu romantiky a protože - jak jsem už napsal - bylo teplo, chystal jsem se grilovat nějaké maso na zahradě před domem. První dvě kotletky jsem dal mámě a Jarce, druhé dvě jsem udělal pro sebe a pro tátu. Když to bylo hotovo, vzal jsem tátovu porci a odnesl mu ji do domu. Vracím se zpět, jazyk až na vestě, v tom se odkudsi přihnal Kazan jak vítr, sebral moji kotletu, protáhl se živým plotem a zmizel. Říci, že jsem byl namíchnutý, by zdaleka nevyjadřovalo skutečnost. Jarka se se mnou chtěla rozdělit o svou porci, ale tvrdošíjně jsem odmítal a přitom přemýšlel, jak bych se tomu lupiči pomstil. Skončil jsem naprosto neromanticky o chlebu se škvarkovým sádlem a za chvilku rezignoval na pomstu.
Sedíme na lavičce, zapadá slunce a je nám fajn. Najednou se z živého plotu vynoří Kazan, v tlamě svou prázdnou misku... Mizero, povídám už bez zlosti: mizero jeden, to myslíš, že dostaneš ještě? Kazan kouká svýma vyčůraně nevinnýma očima a pochopitelně neodpovídá, jenom misku klade k mým nohám. Najednou mi svitlo: ona ta kotleta byla docela dost opepřená. Ha, tedy žízeň tě přivedla, hade! Myšlenka na pomstu se mi jen prokmitla hlavou, jsouce ihned zavržena. Vzal jsem misku a naplnil ji vodou. V mžiku byla pryč a po ní i druhá. Kazan ke mě přišel a olízl mi tvář jazykem, který připomínal horkou měkkou lopatu. Pak se obrátil a lehl si tak, že mé Jarce dal hlavu do klína.a nechal se vískat a drbat za ušima, jen slastně přivíral oči jak kocour, nevěrník jeden....
Znal jsem ho - jak se říká - od štěněte. Bylo mi tehdy čtrnáct let, chodil jsem do devítky a jak jsem se zbavil školních i mimoškolních povinností, už jsem si s ním hrál, vyrážel do blízkého a později i do dalekého okolí. Umíte si jistě představit, co dokáže bláznivý čtrnáctiletý kluk a osmiměsíční štěně. Není třeba vysvětlovat, že naše vazby se utužovaly natolik, že soused nakonec na moje přátelství s Kazanem začal žárlit. Byl to ale jinak moudrý muž a dobře věděl, že končím základní školu, že prázdniny jsou tu co nevidět a po prázdninách že odjedu z rodného města. Když jsem odjížděl do Lovosic, bylo Kazanovi něco přes rok. Vídal jsem ho občas při svých návštěvách rodičů; občas, protože hodně času trávil se svým pánem, naším sousedem, na chalupě kdesi v Krušných Horách.
Čas tenkrát lehce plynul, šel - dnes letí. Občas jsme se s Kazanem vídali, ale nevěděl jsem nic o tom, jak se vyvíjel jeho charakter. Výchova jeho pána byla asi na trochu jiné úrovni, než než moje hravá společnost a taky pes stárne - prý sedmkrát rychleji, než člověk. To bylo nutné předeslat, abychom trochu upravili úhel pohledu na události příští. Nemohli jsme se ani rozloučit, když jsem odcházel na vojnu. Kazanovi to asi tak nepřišlo, ale já jsem ho trošičku považoval za svého psa - a kamaráda. Pes to asi cítil jinak...
Z vojny jsem se vrátil do Lovosic a domů, do Kladna jsem jezdíval jen každý druhý, či třetí víkend: podívat se na bratry, na rodiče, pro čisté prádlo a tak... Začátkem září jsem sebou vzal i svou dívku, nastávající manželku - předvést ji, představit, seznámit. Shodou okolností soused nějak onemocněl, či co a stáhl se i s Kazanem a rodinou z chalupy zpět, do města. Září bylo teplé, slunné. Vyšli jsme na zahrádku prohlédnout, kde co ještě táta nesklidil a trochu se uvolnit: to víte - první seznámení. Na vedlejší zahrádce se poflakoval Kazan. Když jsem ho zavolal, přiběhl k plotu. Chtěl jsem ho trochu povískat, jak jsem to dělával štěněti, ale ucukl, krátce ostře štěkl a odběhl. Bylo mi divně. Soused uslyšel štěknutí a vylezl z domu: Nazdar, Jardo! Tak jak je? Postěžoval jsem si na Kazanovu nepřízeň. Soused se usmál: To víš, už to není štěně. Žárlí... Cítí z tebe tu tvoji holku, víš? No jo, kývnul jsem si jen tak pro sebe, já leccos taky dnes cítím jinak. Nakonec co? měl jsem se komu věnovat a taky jsem to činil.
Večer jsem chtěl udělat trochu romantiky a protože - jak jsem už napsal - bylo teplo, chystal jsem se grilovat nějaké maso na zahradě před domem. První dvě kotletky jsem dal mámě a Jarce, druhé dvě jsem udělal pro sebe a pro tátu. Když to bylo hotovo, vzal jsem tátovu porci a odnesl mu ji do domu. Vracím se zpět, jazyk až na vestě, v tom se odkudsi přihnal Kazan jak vítr, sebral moji kotletu, protáhl se živým plotem a zmizel. Říci, že jsem byl namíchnutý, by zdaleka nevyjadřovalo skutečnost. Jarka se se mnou chtěla rozdělit o svou porci, ale tvrdošíjně jsem odmítal a přitom přemýšlel, jak bych se tomu lupiči pomstil. Skončil jsem naprosto neromanticky o chlebu se škvarkovým sádlem a za chvilku rezignoval na pomstu.
Sedíme na lavičce, zapadá slunce a je nám fajn. Najednou se z živého plotu vynoří Kazan, v tlamě svou prázdnou misku... Mizero, povídám už bez zlosti: mizero jeden, to myslíš, že dostaneš ještě? Kazan kouká svýma vyčůraně nevinnýma očima a pochopitelně neodpovídá, jenom misku klade k mým nohám. Najednou mi svitlo: ona ta kotleta byla docela dost opepřená. Ha, tedy žízeň tě přivedla, hade! Myšlenka na pomstu se mi jen prokmitla hlavou, jsouce ihned zavržena. Vzal jsem misku a naplnil ji vodou. V mžiku byla pryč a po ní i druhá. Kazan ke mě přišel a olízl mi tvář jazykem, který připomínal horkou měkkou lopatu. Pak se obrátil a lehl si tak, že mé Jarce dal hlavu do klína.a nechal se vískat a drbat za ušima, jen slastně přivíral oči jak kocour, nevěrník jeden....