Futuristicko maniakální vzpomínka

Probudil jsem se z bdělé polohy do stavu naprosté strnulosti. Po dvou hodinách jsem si ihned uvědomil, že již zítra jsem zmeškal schůzku s bodem a přímkou. Svlékl jsem si smoking a jen v kožichu jsem vyběhl z přetopeného bytu. Když jsem doslova slétl po schodech na střechu přivítal mne les dopravních značek (bez jediného tónu) a závěje popraskaného asfaltu. Nějak mne ta nepatřičnost ani nezarazila, byl jsem na excesy počasí připraven a nezvykle zranitelný. Proto mne ani nezarazil měsíc, který mi pálil svá kvanta do tváře jak samopal. V té chvíli jsem si blahořečil, že jsem si vzal kožich chlupem dovnitř. Ptáci nikde – nakonec byl konec týdne. Měsíc zbledl, jak na druhém konci okrové plochy báně začal stoupat mosazný talíř, do nedávna visící nad dveřmi oficíny. Marně jsem v žaludku převaloval několik teorií o tom, co se děje a co tomu asi bude předcházet. Všechno jsem vymyslil ve zlomku světelného roku. Pak se to stalo…

Když jsem otevřel oko neviděl jsem nic. Otevřel jsem tedy i druhé v očekávání něčeho, co jednomu oku nebylo určeno a co jsem uviděl: dva nicy. Sice pěkné, vypasené, černě zářící, ale nicy… Radostně povzbuzen svým předvídaným objevem jsem začal plánovat, kde budu minulý měsíc. Tma opět zhoustla tak, že zvonila jako ledabyle nafouknutý prezervativ. Neviděl jsem už ani oba nicy. Usoudil jsem – ta genialita – že prostě nejsou, že se ani já, ani kdokoli jiný nevšimne, že tu jakkoli scházejí a tak už nemá význam se jimi dál obírat. Prostě pozbyly zásadního významu. Kdo by to taky vydržel…

Zavřel jsem tedy oči. Protože jsem vyrazil tak záhy, očekával jsem, že dorazím s velkým úspěchem. Navzdory tomu bod i přímka byly dochvilné, čekaly na mne – ovšem pozor - zprvu jsem je vůbec nepoznal: bod v tom čekání na mé zpožděné entrée se zjevně nudil, jen tak a zase obráceně se tu a tam pootočil. Přímka tomu nevěnovala pozornost. Bod se tedy, aby ji něčím upoutal, točil více, rychleji, zavrhl pohyb zpět, vytvořil kolem sebe hyperrotací gravitační pole a když dosáhl vysokého spinového čísla roztočil i váhající přímku. Jasně - vznikla rovina, no jo, ale uvědomil jsem si – panebože to gravitační pole! a taky že ano – rovina, kterou otáčející se přímka vytvořila, protnula sama sebe a zakřivila se vlivem gravitace tak, že nebylo k poznání, kde začíná a kde zas končí.
Ha, signalizoval mi brzlík – kemo – toť vlastně model vesmíru: naprosto konečný, ale nekonečně zakřivený.
Takto vyslovená definice mne opět uspala. Poslední jasná myšlenka před propadnutím se do náruče Orfeovy (taky jsem ani netušil, jaké překvapení mne v ní čeká) byla formulovaná již odpočívajícím mozkem takto: Příště se probudím před velkým třeskem. Sakra čtrnáct miliard let? To abych se pořádně prospal… Bůh ví, co bude potom…

Maniakálně futuristická

Vím houbes, jak dlouho jsem spal. Oči jak překynutý knedlíky ani nešly rozlepit. Když se mi to konečně povedlo, už jsem stál. Oči začaly hmatat kolem, ale byla taková tma, že nebylo nic slyšet. Koukám okolo sebe aspoň rukama, okolo sebe, ale himbajz: přede mnou nic, za mnou nic, nade mnou, vedle mne, dokonce ani pode mnou ! nic. No nic, no….
Roztáčím závity, tedy zatím mozkové, snažím se tu záhadu rozlousknout. Však běda: prvních sto tisíc let jsem si ani nebrnk. Půl milionu let a situace je stejná… milion a … do pytle! Čekal jsem snad stopadesát milionů let, když jsem ucítil smrad spálené gumy. Ve tmě, která jen nepatrně zřídla (nebo snad oči začaly vnímat infračervené světlo – co já vím), jsem zahlédl – zdálo se mi – proužek dýmu. Uši zaregistrovaly jakýsi zvuk o kmitočtu (nevím, jak jsem na to přišel) jistě přes sto tisíc kmitů - a tu jsem si broukl bezhlesně: chlapče, něco se děje! No a co myslíte? měl jsem pravdu!

Když jsem v to pondělí před čtrnácti miliardami let usnul, ten bod si nedal pokoj rotoval stále rychleji, gravitace pak už narůstala exponenciálně a tak se bodík stal černou dírou. První to odskákala udivená přímka – rovina – nekonečně zakřivená mrcha, kterou podezřívám, že na tom měla svůj podíl. Pak už to šlo ráz naráz… černá díra – bod – pohlcovala celé světy, galaxie a všechny ostatní vesmíry. Přesto, že jsem nic neviděl, nikdy nikdo (a kdo taky?) mi nic neřekl a ani nemohl, věděl jsem s nezvratnou jistotou, že stojím jen na tom jednom bodě. Bezrozměrný útvar, který byl vidět jen proto, že vyzařoval všechna známá vlnění, paprsky a záření, vážil ovšem 2,3 krát 10¹⁴⁴ tun. Jak jsem to věděl? Nevím – prostě jsem to věděl. Jen proto, že neměl rozměr mi ještě boty držely pohromadě a jen proto, že byl tak hyperhmotný, jsem se na něm udržel.

Kolem mne najednou začala tma řídnout – tak nějak přízračně, světlo – no spíš nějaká emanace – dovolilo pozorovat okolí – ale ONO NEBYLO CO pozorovat… Umíte si představit tu hrůzu? Přesto jsem se duchapřítomně podíval na mobil: displej dosud svítil a na něm stálo 0 a pod tím 00.00.00,00… Bleskem – za nějakých dalších deset tisíc let se mi rozsvítilo: jsem před velkým třeskem. Než jsem to domyslil emanace zoranžověla, zežloutla, zbělela, zmodrala a současně slabounké vrnění rotujícího bodu postupně, ale velmi rychle nabývalo na intenzitě, hučelo, řvalo… Bod rostl…
Víc už nevím.
Ještě, že jsem se na to pořádně vyspal…

Futurohistory nebo naopak

Když jsem se potřetí probouzel podvědomě jsem očekával zase nějakou záhadu. Nic se nestalo… Poslední zážitek byl zrod vesmíru a pak jsem zřejmě zase všecko prospal. No jo – byl jsem u zrodu vesmíru… ale nejsem Pán Bůh, to bych nebyl smrtelný. Přes to ale mám pocit že mám někde v sobě – snad v nepřístupných místech mozku – zakódovánu celou historii vesmíru…

Přístupná část mozku se již zcela probudila a zavelela: vstávat a to fofrem... je sedm hodin, od půl osmé je schůze redakční rady, po ní uzávěrka, do tiskárny a zítra audit, tak sebou mrskni.
Mrskám, mrskám a přitom si někde vzadu, v koutku myslivny, říkám: na ten audit abych se pořádně vyspal.
Posledně se mi to docela vyplatilo.

To by mohl být nový velký třesk….