Mými dveřmi učitel přichází.
Usadil se v křesle.
Jak vidno můj pohled pána uráží.


Tak začnu vstřícně.
Mohu pár otázek.
Příteli.
To slovo používám k navození atmosféry.
Pak jde to hravě.



Když jste byl malý, byl jste často nemocný.
Ano.
A matka o Vás pečovala láskyplně.
Ano.
Říkala Vám chlapečku, malý, churavý.
Ano.
Ta zpráva hluboko se v hlavě usadila.



Ať dospělý pořád ještě malý.
Matka myslela to láskyplně.
Nebyla však dobře pochopena.
Pečovala o svého syna.
Starala se.
A z její lásky vzešlo cosi.



Metr šedesát pět, co vousy nosí.
Malý despota.
Puntičkář jste, pane.
Neoblíbený jak čtu tu.
A to Vás trápí.



A říkáte si, proč se to tak děje.
Já pozvolna naslouchám Vám, pane.
Vy nemusíte bát se matky.
Však čeho měl byste se bát.
Jste Vy.



Matka.
Ta myslela to láskyplně.
Aby z jejího syna něco bylo.
Puntičkář jste.
Taková kratochvíle.
Co peklem se druhým obrací.
A žákům do očí vmete slzy.



A tak hoďte za hlavu dětské chmury.
Pane.
Ten chlapec jako opařený.
O matce chvíli přemítá.
Já ptám se, jak daleko jste.
Uvnitř.



Je matka rozbitá.



On nepohnul se.
On slova odmítá.
Nevěří tomu, co si stvořil.
Teď už nejste nevinný.
Jako to malé dítě.
Co matku odmítá.