Pustila jsem si rádio. Po předpovědi počasí mi bylo jasné, že odjíždím právě v čas. Už za dnešní noc mělo napadnout hodně sněhu a s tímhle autem bych se do Smržovky už zítra nedostala.

Zvláštní, tolik jsem se těšila. Na prázdnou chalupu s kachlovými kamny, na dny a večery bez televize, na víno, které si vezu s sebou, na vůni kávy v prázdné kuchyni, na Alfonsovo tělo vedle mého. Je sotva roční štěně a už vyrostl do obřích rozměrů. Veliký pes s duší malého děcka. Pořád ještě mazel.

Rychle se setmělo. Musela jsem věnovat řízení větší pozornost. Na silnici se snášel první sníh. Sevřela jsem ruce na volantu. Ten pocit už znám. V autě se náhle ochladilo. Cítila jsem za krkem mrazivý dech. Alfons ležící na zadní sedačce schoval hlavu mezi přední tlapy a začal slabě kníkat. Opatrně jsem zajela autem ke krajnici a pro jistotu vytáhla klíčky ze zapalování. Unaveně jsem položila hlavu na volant. Přítomný svět se kdesi ztratil.

Pohltila mne zima a tma. Vnímala jsem strach. Byl se mnou strach jako živá bytost. Byl tu a držel mne svými drápy. A byla jsem tam zas. V jiném světě, na jiném místě, ve studené vlhké místnosti. Tma. Jenom kdesi v koutě jsem cítila živou bytost. Vyděšenou jako já. Její strach byl i můj. Oči si přivykly na tmu.

V rohu studené cely, na hromadě špinavé slámy, ležela schoulená žena. Neviděla jsem jí do tváře, měla ji obrácenou ke zdi. Možná už jenom zbytek člověka. Vůle byla kdesi pryč, snad už ani necítila zimu. Ležela zády k netknutým miskám s ubohým jídlem. To tělo sotva dýchalo.
Nerozuměla jsem tomu, proč jsem tu já, proč ji vidím, proč je mi jí líto. Proč jsme spojeny. Koukala jsem se na ni a nemohla jí pomoct. Už se mi to párkrát stalo. Byly jsme tu obě, ve světě jiném, než byl ten můj.

Chtěla jsem udělat pár kroků k té ubohé bytosti. Chtěla jsem se jí dotknout, nešlo to. Možná tu uvnitř, v té vlhké díře ani moje tělo nebylo. Možná tu bylo jen mé vědomí.

Za okamžik tak krátký a přitom nekonečný, se cela začala rozplývat. Tělo, tak bezbranně ležící, bylo pryč. Znovu jsem cítila své ruce sevřené na volantu a slyšela Alfonsovo smutné kníkání. Pomalu jsem se vracela do reality.

„Neboj, Alfonsi, už jsem zase tady s tebou.“

Otočila jsem se dozadu na zmateného psa. Pořád nevěděl, co se to s jeho paničkou v těch chvílích děje.

Zvedl hlavu a podíval se na mě. Pochopil, že už jsem to zase já. Uklidnil se.

Musela jsem pokračovat v jízdě. Za okny auta už byla tma. Nevěděla jsem, kolik času vlastně uteklo zatím, co jsem byla mimo sebe, ale z auta jsem viděla, že za tu dobu připadlo alespoň pět čísel sněhu.

Natáhla jsem se po klíčcích v zapalování. Než jsem stihla nastartovat, ozvalo se zaťukání na okénko.