Normálně mám takové to obecné štěstí v životě, milující rodinu, skvělýho přítele, pár věrných přátel, školu snů a tunu domácích mazlíčků, co se aspoň tváří, že mě mají rádi (hlavně, když dostanou najíst).
V podstatě není moc věcí, kvůli kterým bych měla být smutná, naštvaná, roztržitá... a já nevím, co ještě.
A jak si to tak říkám, moje uvědomění asi toho pána, co čůrá z mráčku krapet naštvalo, nebo nevím, jestli jsem udělala něco špatně, každopádně najednou z mýho pohádkovýho chodu života je cosi, co mě akorát dohání k šílenství, a já nevím, jestli se smát nebo brečet.

Nevím.

Byl čtvrtek, krásné ráno. Ten, kdo si vymyslel, že když vstanete pravou nohou, a budete mít skvělý den, byl vůl. Absolutní vůl. Musela bych na své posteli předvést nějakej street-dance, a až pak by se mi podařilo nohy adekvátně otočit tak, abych vstala pravou nohou. NE! Mám takovou tu postel, kde můžeš vstát jedině levou (pravou byste vstávali leda tak do zdi)
Tak tedy v tramvaji cestou do školy, do které jsem mimochodem už jela pozdě, jsem přemýšlela o odpoledni, které jsem měla strávit s kamarádkou, kterou jsem již dlouhou dobu neviděla, nechala si ode mě nakreslit sebe a její sestru k narozeninám. Nechtěla bych být egoistka, ale docela se mi to povedlo, no... kdo jiný vás pochválí líp než vy sami? Jenže v tu chvíli mi tak nějak došlo, že nekončím školu v 15:25, jak jsem si mylně vsugerovala do hlavy, ale v 15:45 a že to za těch 15 minut fakt na ten Anděl nestihnu, hledám mobil. Mobil nikde. Aha. Začínám bejt krapet nervní.
"Tak prostě odejdu ze školy dřív," šeptala jsem si. Naštěstí tenhle příběh má svůj hezký konec (to jsem ještě nevěděla, že to není můj jediný zádrhel za den). Přistoupila oné zmíněné panímáma, vyslechla můj problém, předala zprávu s novým časem srazu a zase vystoupila. Náhoda je občas krásná věc.

Když jsem dorazila do školy, všechno bylo v pořádku, myslela jsem si, jak bude krásný den, bylo relativně hezké počasí, měla jsem vidět kamarádku, která mi v dětství byla dost blízká.Těšila jsem se na všechno, co mě mělo čekat. Jak jsem tak přemýšlela a byla duchem pryč o nepodstatných hodinách chemie, něco mi spadlo do oka, začala jsem se nevinně "šťourat" v oku. Z toho nevinnýho se spustil pláč na jedno oko a moje propracovaně namalované oko se rázem stalo červenou opuchlinou. Dobře, fajn, že pojedu přes půlku Prahy, jako zmlácená jsem ještě brala normálně.

Do téhle chvíle je to ještě normální den, přeci jen každý den není růžový, a ví to každý. Nadešla hodina H a sraz s mou blízkou byl tu, strávily jsme příjemné hodiny a když nadešel čas odchodu, rozhodla jsem se ještě jet na Háje, kde je můj milovaný obchod se všema možnýma i nemožnýma serepetičkama ohledně barvení vlasů, a protože jsem posedlá dobrovolným ničením svých vlasů, rozhodla jsem se vydat napříč dlouhé, ale učelné cestě. Při mém štěstí se spustil slejvák jako prase. V prvních dvou minutách už jsem vypadala jako slepice. Zmoklá. Přišlo mi, že jsem ale jediná mokrá, lidi byli natolik inteligentní, že měli všichni deštníky. Utíkat deštěm na bus podél silnice asi není nejlepší nápad.
Naivně jsem si myslela, že takový to, když vás auto ocáká od hlavy až k patě, se děje jen ve filmech. Víc mokrá už jsem být nemohla, i přesto jsem jela na Háje.

Jedu v autobuse 17:41.
Pozdě mi došlo, že zavírají v 6.

Přemýšlím, jestli to stihnu - 17:46
Proč na mě ty lidi tak blbě koukají? - 17:50
Venku je čím dál tím hůř - 17:52
Pán zla se vrátil - 17:56
Háje - 17:59

Běžím. Běžím deštěm. Zem je poněkud kluzká.

Ležím na zemi v dešti.
Běžím.
Řekla bych, že jsem zhubla tak 5 kilo, jak jsem běžela.
Jsem u krámku - 18:03 - Zavřeno.
Snažila jsem se to brát z té pozitivní stránky, zaběhala jsem si.

Když opomenu, že jsem domů jela asi třema busama, protože si nepamatuju, jaké jsou změny v dpp, dojela jsem až na Budějovickou zmožena únavou a hladem. Nenapadlo mě nic lepšího než si objednat jídlo ve fastfoodu a být zase naštvaná, že moje nedobrovolné běhání přišlo vniveč. Faaaajn.

Doma jsem okamžitě usnula, kategoricky jsem tenhle den uzavřela jako den blbec a věřila jsem lepším zítřkům...
Naneštěstí další den nebyl o nic lepší, dalo by se i říct, že byl o 254545% horší, ale o tom až později a v rubrikách horory aj.