Osud, láska a vítr.



Part I: Hodiny Osudu:

Proudí vzduch... slova kolem mne bez významu,
ovšem má slova budou pravdivé, bez lži a klamu.
Dny plné hořkosti a úzkosti, z nadcházející hodiny,
písek v přesípacích hodinách osudu, čistý bílý bez viny.

Horizont nových dnů na tomhle světě tiše pláče,
vše převrácené, zoufalý člověk z mostu dolů skáče.
Svět pln pokrytectví, uctívajíc peníze a lidské maso,
topím se v písku hodinách osudu, čekám kdo hodí mi laso.

Svět když na výběr nemá ze strachu k jediné naději upírá se,
sami ale neví že tímhle slepý vede slepého.. zase...
A tak lidé ze slzami v očích k církvím a kostelům utíkají,
oni přec ve vše co se tam praví tak hodně doufají!

Kazatel:

Kazatel před lidmi svatý v Kainově masce tam bezhlavě stojí,
má dvě tváře, jednu pro Boha jednu pro sebe, a tiše se bojí...
Slova na volných listech papíru a brk aby vyléčil slepotu,
jenž většina svatých trpí, abych vyléčil jejich tupou srdeční němotu.

V tu chvíli kazatel, kácejíc se k zemi z úsměvem na tváři,
čepel klesá níž a níž, jak jsi se stal tak chladným? spropadený žháři!
Hořící kostely, vybuchující mešity, lidé křičící o pomoc,
jenž strana která na svatou hrála-si nemzůže moc.

Kristus, ten muž z jednou tváří pro Boha, plný moci,
slova které říkal již dlouho byla bez ticha, slova pomoci.
Znásilnění Kristových slov, kazatelem z dvěmi tvářemi,
jenž padl, jenž byl obdivován a brán za moudrého všemi.

Kazatel leží z úsměvem na tváři, perem a tisíci stránkami v rukou,
o tom jak se co má a nemá, na svá slova však neručí Beránkovou zárukou.

Part :II Válka:

Válka na této zemi rychle začíná, odhalujíc pravé tváře,
žijeme dost dlouho na to abychom slyšeli pistole, a křčet žháře!
Houpající se čepel nad mou hlavou jako má ukolébavka,
„bojím se, tak moc se bojím.“ - Křičí všichni na mě „nebuď padavka!“

Domy padají, bláto prská, krev stříká, lidé křičí,
tohle peklo jenž si lidé sami vytvořili, tenhle svět ničí!
Všichni dělají jako by se neobsluhovali jen Ti bohatí, sedící z oblekem,
každý rok přicházející z naivním plánem, jak vše zlepšit dalším našim šekem.

Zhrzený Svět:

Zářící Slunce jenž před bolestí a výkřiky lidí zavřelo oči,
muž masturbující před panenkou, dívá se jí do očí.
Křik novorozeňat z odložených baby-boxů zní do dály,
sfetovaný 10-ti letý kluk, jde jen o peníze, nikdo neřeší jak je malý.

Zbité zvířata, pištící prasata a myši v laboratořích na pokusech,
chodím po tomhle zvráceném zvrhlém světě, brodím se v hnuse!

Láska:

První den lásky jenž se nikdy nevrátí zpět, dokud slunce je za obzorem,
hodina vášně, nepromarněná hodina, básníkova ruka nad nocí je dozorem.
Dlouhé tmavé vlasy stále vlající v políbení větru a vánků nových dnů,
chytni milou za ruku, dokud v ní není nůž, jenž Ti do srdce zasadí růži plnou trnů.

Utápěj se v Jejích očích dokud jsou zaslepené kouzelnou nocí,
miluj dokud noc zakrývá zničují svítání, jenž Tě vhodí do reality bez pomoci.
Sladká slůvka, stvořená pro mlčení, nikoli pro mluvení,
stejně jako mladé srdce stvořeno pro lásku, ne pro žal a lásky mučení.

Part III: Vítr:

Ach jak snadno zhrzené pocity, plné falešené naděje ovládají srdce,
čepel klesá níž, zasahuje srdce, nahrává tím zubaté z kosou – smrtce.
Až vítr nových dnů osuší líce od slz a slova začnou dávat smysl,
poté příjde probuzení, nejen pro všechny, ale i pro mou nanicovatou mysl.

Čas se k nám přibližuje, jak dojatý z pohledu na západ slunce,
ukazuje mi kam patřím, tam do té nádhery, našlapuji tiše a lehounce,
po přílivové čáře, boso, písek mezi prsty....

Odchod:

„Cítím že jsem na konci své cesty“ - Starý básník brk na žlutý papír pokládá,
a však stále se tváři zamyšleně, stále básník něco na svém stole postrádá.
Jde na světlo, ach ano, nebesa mne volají, volají – slyším jak pro mne jsi jdou,
S Bohem světe, snad na papíře zanechal jsem vám tu pravdu, jenž byla mou.

Otec:

Zbaven světských starostí ve zlatém paláci, venku jako by někdo mluvil,
uvnitř mne mírumilovný přátelský hlas, „Buď klidný synu, vítej doma!“