Šouráme se zámkem v neforemných papučích. Je mi až stydno; vždyť vypadáme jako chovanci nějakého ústavu!

Naše průvodkyně svůj rutinní výklad občas prokládá lehčími otázkami z historie ve snaze aspoň trochu s námi komunikovat. Moc se jí to ale nedaří a zdá se, že její seriózní výraz začíná chytat odstíny lehké letní trudnomyslnosti.

Zámek je krásný – jako nový. Žádný otřískaný nábytek, vybledlé barvy, ošoupané koberce nebo dokonce pach zatuchliny! Naopak, barvy jen září a otevřenými okny sem ze zámeckého parku proudí svěží vzduch pozdního léta.

Jsme zrovna v loveckém salónku. Průvodkyně k němu už řekla své, a tak nastalo ono trošku trapné ticho, kdy je našemu estetickému cítění věnována chvilka, aby bylo kapánek popuštěno ze řetězu. V té krátké tiché pauze však najednou slyším z vedlejší místnosti hlasy a cinkot příborů.

Nějak se mi to nechce líbit!

„Dále budeme pokračovat do jídelny,“ sděluje naše dobrá víla, a já si říkám, že to snad ani nemusela. Copak jsme hluší?

Do jídelny se jaksi ostýchám a vstupuji až jako poslední. Kromě mě s tím však nikdo jiný problém nemá. „Papučáři“ se nemotorně a tak trochu bezohledně batolí okolo jídelního stolu. Někteří energičtější pánové z řad hodující šlechty vstávají a jsou dvojnásob potupeni tím, že je lůza jednak přehlíží a že jimi i drze prochází. To je přinutí znovu si sednout a zamyslet se. Dívám se na průvodkyni, nepostřehnu-li alespoň na ní, že vidí a slyší. Nic.

Jídelnu opouštíme za již hlasitého klení samotného pana hraběte, které dopadá, jak se zdá, jen na mou hlavu. Ostatní se tváří pořád stejně nablble.

Prohlídka pak pokračuje na vždy tak oblíbené místo na novějších zámcích, splachovací toaletu. Papučáři ožívají a jejich tupé výrazy střídají pitomé úsměvy. V „místnůstce“ se vystřídají všichni. Každý si tam bezmála strčí hlavu.

„Skandál! Skandál!“ křičí bezradný zámecký pán, ale bez sebemenší odezvy a efektu. Po chvíli si sedá a chytá se za srdce.

Když vycházíme ze zámku, přijíždí kočár. Všichni jím procházejí někam na oběd.

Z kočáru, jak se ukazuje, vystupuje doktor. Posílám ho do prvního patra. Děkuje mi a ještě chvilku si prohlíží moje bermudy a tričko s Che Guevarou.

„Tak už pojď a nemluv pořád do té zdi!“ šeptá mi manželka.