„Tatínku, vy to myslíte opravdu vážně?“ žasne Ofélie.

„Co?“ ptá se Polonius, když vystrčí hlavu z prostěradla, které si přes sebe přehodil.

„No, s tím duchem.“

„Ofinko, prosím tě,“ vzdychne Polonius, který teď s prostěradlem na půl žerdi vypadá jako docela milá vousatá matka představená, „kolikrát ti mám vysvětlovat, jak se věci mají? Kolikrát ti mám říkat, že po smrti starého Hamleta je to s námi nahnuté? Nebudem zabíhat do detailů a řešit teď proč nás nový král – Claudius – nemá v lásce, proč je mu třeba šikovně pomoct z trůnu, to bychom tu byli do rána a tebe by to stejně nebavilo…“

„Já vím, já vím, ale taková komedie! Je to vůbec ještě důstojné vašeho věku, tatínku?“

„Tak dost! Takhle se chová poslušná dcera? Já nestrpím jakékoliv námitky! Takhle se nemluví s otcem, který je notabene, abych tak řekl, do takové míry… ctihodný… stařec.“

„Promiňte, tatínku, tak se už nezlobte,“ řekla Ofélie, načež si Polonius vztekle přehodil prostěradlo i zepředu a ještě vztekleji odkráčel z komnaty, přesněji: pateronásobně vztekleji, protože až na pátý pokus našel onu příslovečnou tesařovu díru.


* * *
Princ Hamlet trpěl nespavostí, a tak se za temné bezměsíčné noci procházel po hradní věži a obhlížel širou černočernou krajinu.

„Há-mlé-té!“ ozvalo se najednou jakoby ze záhrobí a před princem se objevil děsivý přízrak v prostěradle. Hamlet z toho měl málem smrt a instinktivně tasil svůj končíř, uzpůsobený k prorážení kroužkové zbroje, jež do prostěradla vjel jako po másle. Duch se svalil jak žok a Hamlet, jsa těžce neurotickým, potažmo zbabělým, dal se na zběsilý útěk.

Dole na nádvoří se pak princ srazil s Ofélií, která se tu jakoby náhodou procházela.

„Jé, to je náhoda, princi, taky na procházce?“

„No, původně ano… ale potom…“

„Potom?“

„Prostě… jsem pronásledován duchem. Proklál jsem jej sice svou zbraní, ale duch je duch, znáte to.“

„Cože jste jej?!“

„Nó… slyšela jste zakvičet prase nebo tak něco?“

„Ó, ano, před chvílí. Říkala jsem si: zas další tajná noční zabíjačka v podhradí. Ti nevolníci si žijou líp jak my… jsem si ještě říkala.“

„Obávám se, že si až tak nežijou.“

„Kdo?“

„Nevolníci přece!“

„Jak to?“

„Panebože… protože to nekvičelo prase, ale ten duch… jděte raději do kláštera,“ řekl princ a jal se opět prchat.

„Ach, bože – ach, otče!“ zakvílela Ofélie a spěchala na věž. „Tohle až se dozví Laertes, to bude mela!“



P.S.

Laertes se samozřejmě všechno dozvěděl z dopisu užvaněné Ofky, a jak byl šlechtic, tak to s ním praštilo o kazetovou podlahu blíže neurčeného honosného zámku kdesi ve Francii a byl v pánu.

A Rosencrantz s Guildensternem? Ti se omluvili pro nemoc.

Král Claudius a královna Gertruda byli tak otráveni, že si už ani nemuseli dělat žádný nevinný vinný „střik“.

A hrobník s Yorickem? Ti se ožrali do němoty, a to už je opravdu konec – no, co byste ještě chtěli, když to to princátko hned ze startu tak zapinkalo, že jo?


LA COMMEDIA FINITA