Na ušlapané podlaze stodoly sváděla žena z mých vidění boj o vlastní život s mužem, jehož jsem neznala. Vlastně jsem viděla jenom jeho záda. Celou vahou svého hřmotného těla ležel na drobné ženě. Jednou dlaní jí zakryl ústa, druhou se jí pokoušel vyhrnout sukni. Žena se ho snažila odstrčit, ale pod jeho vahou neměla šanci, začala mít potíže s dechem. Muž vycítil svoji převahu a nenávistně ji syčel do tváře:

„Mohlo to jít po dobrým, ty jedna pitomá huso, ale to ne. Kdybych sem chodil každej den, tak tě neumluvím. Na svýho starýho nečekej, ten se už nevrátí. Tam, kam jsem ho poslal, to málokdo přežije. Je ti to už konečně jasný?“

Aby dodal svým slovům váhy, na okamžik povolil sevření ženiných úst. Zoufale zalapala po dechu. To už se muž rozpřáhl a vší silou ji uhodil do tváře. Cítila, jak jí praskl ret a sladkou chuť vlastní krve. Všechno jí v ten okamžik došlo. Ty řeči, co šly vesnicí, že statkářův Fricek donáší Němcům, byly pravdivé. Ne nadarmo jí býval odporný, když okolo ní poslední dobou kroužil. A dnes ji překvapil ve stodole, když šla pro dříví. Musel čekat dlouho, než vešla.

Teď ji dusil svojí vahou a ona horečně přemýšlela. Ať se stane, co se stane, musí to přežít. Ležela na zádech, na špinavé zemi, pod špinavým mužem, ale na kolenou ještě nebyla. Hrála o čas. Jan, její nejstarší syn, její milovaný chlapec, musí každou chvíli přijít ze školy a bude ji hledat. A ona musí vydržet.

Vteřiny zápasu se protáhly v minuty a žena pomalu ztrácela vědomí. Svého syna stojícího ve dveřích stodoly už neviděla. Jeho vyděšené, strachem vytřeštěné oči a chvějící se dlaně. A výraz poznání, když zhodnotil situaci. Jeho ruku, která sáhla najisto po u zdi stojící lopatě. Úder, kterým srazil útočníka k zemi. Nic z toho už neviděla.

Chlapec k ní přiskočil a hladil ji po tvářích. Z očí mu tekly slzy, když šeptal:

„Mami, maminko, prober se. Už je to dobrý, všechno bude dobrý, uvidíš.“

Otevřela oči, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co se vlastně stalo. Vedle ní ležel na zemi bezvládný muž a u ní klečel vyděšený syn. Pomalu, pomaloučku se zvedala a křečovitě objala svého chlapce. Teď chovala ona jeho v náručí jako malé děcko. Byl v šoku. Neustále opakoval:

„Zabil jsem ho. Je mrtvý. Co budeme dělat?“

Konejšila ho:

„Ty nic, o všechno se postarám. Ty jsi udělal, co jsi musel. Ničeho se neboj.“

Věděla, že teď musí být silná ona. Její šestnáctiletý syn zabil člověka, aby ji ochránil. A ona teď musí ochránit svého chlapce.

I já jsem to věděla. V té časové smyčce, ve vizi, kterou jsem měla, jsem konečně spatřila událost, která se tu kdysi stala. A Michal, který mě celou dobu držel za ruku, ji spatřil se mnou. Přemohlo mě vypětí a já se zhroutila Michalovi do náruče.