Že dorazila první puberta jsme poznali podle vlasů a uší. Tou dobou zrovna běžela první řada Vyvolených, a tak to byly účesy podle nich. A uši.


Tak dlouho se kručelo po naušnicích, až jsem radši povolila. Jednomu bylo patnáct, druhému jedenáct a dírky v uších prostě musely být. V zájmu bezinfekčnosti jsem za pěkné vysvědčení slíbila, že jim nechám píchnout uši v klenotnictví. Tomu staršímu však jedna naušnice nestačila.


U očkování omdléval, odběr krve ho děsil, ale nechat si od kamaráda propíchnout ucho na klučičím hajzlíku ve škole mu zřejmě nevadilo. Po kapsách nosil kalciovou mastičku, a já se začala obávat, že mu ty uši jednou upadnou.


Pak byl chvilku klid. Až do narozenin. Slíbili jsme mu nové rifle a tak s manželem vyrazili na nákupy. Nejstarší v kabince, manžel aportoval kaťata a snášel je synkovi. Ten je vzal do ruky, pořádně za sebou zatáhl závěs, a když se vynořil s kalhotami, měl je upásané až v podpaždí. Když takhle vylezl potřetí, a pořád ty gatě až u krku, začalo to být tatínkovi podezřelé.

„Jak si to oblíkáš, pitomče, takhle vůbec nevidím, jak ti jsou.“

Vypěnil manžel a jediným chmatem stáhl klukovi kalhoty dolů. No, nestačil se divit. Mezi gumou od trenýrek a pupíkem skvěl se synkovi krásný, vytetovaný anděl. S křídlama.

„Viděla jste to ?“

Chytal se manžel prodavačky.

„Ten pitomec tam má anděla.“

„Ježíš, anděla jsem ještě vytetovanýho neviděla, můžu se podívat?“

Hrnula se prodavačka do kabinky.

„Nikam!“

Zařval můj muž. Obrátil se k nejstaršímu a dodal:

„Zmlátím tě až v autě, jen počkej.“

Kdo mu to dělal, jak mu to dělal, jsme se nikdy nedozvěděli. Za to víme, kde si anděla můžete prohlídnout. Na jedné klinice v Praze, kde byl náš výlupek na pooperačním vyšetření. Ani docent neodolal, poprosil o svolení, doběhl si pro fotoaparát, a milého anděla si vyfotil.

A kdyby náhodou neukázali, jděte se někdy v létě projít kolem Labe. Až uvidíte kluka, co si vede na vodítku vlka, jukněte nad gumu od kraťasů.

Je tam.

Anděl jako živej.