Půlka května
Olunkas 18.5.2011 | 19:50
Půlka května, devátá třída, tuhle situaci už naše rodina zažila jednou, a tak to vím jistě. Pro našeho prostředního škola skončila. Ale abych byla spravedlivá, o tom, že do ní chodil, jsme na rozdíl od toho prvního, ani nevěděli. Ani pomůcky nevyžadoval. Každé ráno strčil pero do kapsy a byl vypravenej. A za to, že nezlobil, jsme ho nechávali žít a jeho žákajdu příliš nelustrovali. On se nám za tu volnost odměňoval slušným vysvědčením, a v pololetí devítky se vybičoval natolik, že ho na vysněnou střední školu vzali bez příjimaček.
Tím dnem se školou skončil. Náhle u něj propukly všechny možné choroby a jeho omluvný list nabyl obludných rozměrů. Když jsem tuhle pod ty litanie připsala nové bolení v krku a od oka spočítala ty zameškané hodiny, vyjádřila jsem zvědavost, co na ty absence paní učitelka. Prý:
„Ještě pár hodin a mám si zažádat o invalidní důchod.“
No, ani jsem se nedivila.
„A vůbec mamko, nechceš mi omluvit červen?“
„Zbláznil ses, jak ti můžu omluvit červen.“
„Lukášovi ho rodiče taky omluvěj.“
„A co bude v červnu dělat?“
Pořád jsem nechápala.
„No bude chodit dělat střechy.“
Tak takhle to vypadá v našem demokratickém školství. Do první třídy to jde v sedmi, v devítce jim je šestnáct pryč, a vychovávat je může jenom školený bachař. Červen jsem neomluvila a přesunula pozornost na nejstaršího.
O tom, že do školy chodil, jsme věděli všichni furt. Jednou mě z něho tikaly obě oči současně, každé jiným směrem. Vyučil se zdárně, zato na nástavbě je už podruhé v prvním ročníku. Ale budiž. Letos to snad klapne. Vzhledem k tomu, že po škole chodí rovnou do práce, a z té práce v noci dojíždí hodinu vlakem za svojí drahou, ráno od ní k nám a od nás zase autobákem do školy, tak ani na dobrých známkách netrváme. Jenom na tom, aby tam docházel. A on dochází. Ale protože už mu bylo dvacet, tak když se mu nechce, omluvenky si píše sám.
A tak jsem si ten jeho omluvný list prohlédla, a že jsem to v zájmu vlastní duševní rovnováhy odkládala hodně dlouho. Že jsme letos pohřbili tolik příbuzných jsem ani nevěděla.A když došly tetičky, přišly na řadu choroby. Rýmička, angína, průjem, běžná klasika, dokonce deprese. A pak zřejmě došla fantazie, a tak na posledním řádku jeho omluvného listu stálo:
„Ochořel.“
Tím dnem se školou skončil. Náhle u něj propukly všechny možné choroby a jeho omluvný list nabyl obludných rozměrů. Když jsem tuhle pod ty litanie připsala nové bolení v krku a od oka spočítala ty zameškané hodiny, vyjádřila jsem zvědavost, co na ty absence paní učitelka. Prý:
„Ještě pár hodin a mám si zažádat o invalidní důchod.“
No, ani jsem se nedivila.
„A vůbec mamko, nechceš mi omluvit červen?“
„Zbláznil ses, jak ti můžu omluvit červen.“
„Lukášovi ho rodiče taky omluvěj.“
„A co bude v červnu dělat?“
Pořád jsem nechápala.
„No bude chodit dělat střechy.“
Tak takhle to vypadá v našem demokratickém školství. Do první třídy to jde v sedmi, v devítce jim je šestnáct pryč, a vychovávat je může jenom školený bachař. Červen jsem neomluvila a přesunula pozornost na nejstaršího.
O tom, že do školy chodil, jsme věděli všichni furt. Jednou mě z něho tikaly obě oči současně, každé jiným směrem. Vyučil se zdárně, zato na nástavbě je už podruhé v prvním ročníku. Ale budiž. Letos to snad klapne. Vzhledem k tomu, že po škole chodí rovnou do práce, a z té práce v noci dojíždí hodinu vlakem za svojí drahou, ráno od ní k nám a od nás zase autobákem do školy, tak ani na dobrých známkách netrváme. Jenom na tom, aby tam docházel. A on dochází. Ale protože už mu bylo dvacet, tak když se mu nechce, omluvenky si píše sám.
A tak jsem si ten jeho omluvný list prohlédla, a že jsem to v zájmu vlastní duševní rovnováhy odkládala hodně dlouho. Že jsme letos pohřbili tolik příbuzných jsem ani nevěděla.A když došly tetičky, přišly na řadu choroby. Rýmička, angína, průjem, běžná klasika, dokonce deprese. A pak zřejmě došla fantazie, a tak na posledním řádku jeho omluvného listu stálo:
„Ochořel.“