„Do dvou let chci mít dítě,“
řekl mi náš nejstarší a já se začala dusit, jelikož jsem vdechla kafe i s lógrem. Poplácal mě něžně po zádech a dodal:
„Klid matko, nejdřív udělám tu maturitu a najdu si práci, ale dýl čekat nebudu, chci to mít jako vy, já nebudu starej táta.“
Je pravda, že na střední to vzal oklikou přes výuční list, a letos na jaře mu bylo dvacet, ale sakra, proč to tak letí? Já ještě nechci bejt babička. Ale když to vezmu kolem a kolem, my jsme je taky měli brzy, teď vypadáme docela nepoužitě a oni jsou skoro dospělí. Něco na tom bude. A navíc je příjemný, když mi synek, o kterém jeho kamarádi vědí, že má starší přítelkyni, povídá:
„Tuhle mi kluci říkali, že viděli u Labe Verču (to je jeho drahá) s Bakem a že vypadá dobře, a já jim na to povídám, vy pitomci, to byla moje máma.“
Pak se na něj zlobte. Navíc bych řekla, že jak jsme byli sami skoro děti, moc jsme je tím vychováváním podle tabulek nedusili. Rostli vedle nás a rostli hezky. Naproti tomu jsem nedávno potkala stejně starou spolužačku, v kočárku křičela dvojčata a za ruku se jí držel dvouletý hošík. Od oka jsem si spočítala, že než ty děti budou maturovat, jí bude skoro šedesát.
A pak, s maminkami, co mají první dítě po třicítce, mám svou zkušenost, a tentokrát jsem za pitomce byla já. Právě jsem porodila naši holčičku, naše třetí děťátko, bylo mi osmadvacet a na pokoj mě dali k mamince, co se jí narodil první chlapeček a měla o dost roků víc než já. A měla načteno, tak mě začala vychovávat.
Obdržela jsem přednášku, jak bylo prospěšné, že svému miminku celé těhotenství pouštěla zvonkohru, a v této bohulibé činnosti pokračovala i po porodu. Neustále a furt. Po dvou dnech jsem měla pocit, že kdyby přede mě někdo postavil stromeček, tak já ho, zblblá z té zvonkohry, teď v říjnu ozdobím.
Já pro ni měla radu jenom jednu, zato k nezaplacení:
„Koukej se radši pořádně vyspat, dokud jsi tady, protože doma už ti nebude přáno. Několik příštích let.“
No, naběhla jsem si. Položila chytrou knihu, a povídá:
„To my se budeme s manželem ve vstávání střídat, každou noc jeden.“
„A co když budeš kojit?“
Hloupě jsem se ptala. Jako na hloupou se na mě podívala, a odvětila:
„To přece nevadí, manžel bude přikládat.“
Pořád mi to nedocházelo, tak jsem se zeptala jako husa pitomá:
„A kam? Do kamen?“


U zkoušek z rodičovství jsem právě propadla. I když, my, zkušené matky víme své, a představit si, jak manžel přebalí v noci řvoucí mimino a pak ho přiloží spokojeně spící mamince k prsu, to ani po třech dětech nedokážu. Vy možná budete mít bujnější fantazii.