Byla mi zima a v ústech jsem cítila pachuť vlastních zvratků. Už jsem tu seděla zas. Na betonovém zábradlí mostu nad naší divokou řekou. Nevěděla jsem, co je za den, kolik je hodin, ale kabelku jsem měla. Vytáhla jsem mobil a vytočila Bohunu.
„Bohuno, já skočím dolů,“ brečela jsem do telefonu.
„Tak skoč,“ zavrčela Bohuna.
„Ničemu nerozumíš, táta je v nemocnici, asi umře,“ nedala jsem se.
„Ať pojde,“ unaveně řekla Bohuna a zavěsila.
Černá tma a zurčící řeka pode mnou hrozily, že mne pohltí. Znovu jsem vytáčela Bohunu, ale volaný účastník byl momentálně nedostupný. Zůstala jsem v té tmě sama.

„Ať pojde,“ slyším samu sebe, jak bezcitně říkám, a vypínám telefon.
„Jednou to udělá, jednou třeba do tý vody opravdu skočí,“ říká Jakub tiše vedle mě a já to nechci slyšet.
„Neskočí, už by to dávno udělala,“ unaveně odporuji a vím, že taky nemusím mít pravdu.
„Dojedem pro ni,“ Rozhodl Jakub
„Seberem ji dřív, než ji objeví policajti a strčí do blázince,“ Pomalu si oblékal přes pyžamo svetr.
„Tak ať,“ Pořád se nechci dát.
„Ta naše praštěná rodina tam stejně patří celá,“ Mám už všeho dost. Jí i našeho otce. A jestli je vážně nemocnej, tak mu Pán buď milostiv, protože já to nedokážu. Ale oblíkám se taky, protože na další ostudu nemám nervy.
„Stejně budeš muset do tý nemocnice jít, je to tvůj táta, ať je jakej je,“ dodává Jakub smířlivě.
„Nic nevíš, když jsem ho viděla naposled, byl jako dělo, zase, pletl si mě se svojí sekretářkou, říkal mi Jarmilko, a pokoušel se mi strčit jazyk do pusy.“ A jsem teď na Jakuba zbytečně zlá. To má za to, že má se mnou svatou trpělivost.
Cítím vztek na to všechno, vztek a slzy bezmoci v očích. Nechám se od něj obejmout.
„Musíme jet,“ Říká tiše a vede mě ven z bytu k našemu autu.

Telefon mi byl k ničemu, když to Bohuna nezvedala, tak jsem ho se škodolibou radostí prostě hodila dolů, do řeky. Teď už se mi nikdo nedovolá. Budou si myslet, že jsem to konečně udělala, budou mít o mě strach. A bude jim to patřit. Když mě nemaj rádi. Když jsem jim fuk.
Ale ještě není čas, ještě není čas, znělo mi v bolavé hlavě, a ten hlas byl hlas mého otce.
„Tati, cos nám to všem udělal?“ křičelo celé moje tělo, a já se konečně po dlouhé době rozplakala.