Měla jsem na Jakuba vztek. Oba při škole ještě pracujeme, abychom si mohli dovolit společné bydlení, a vlastně život v Praze vůbec, a on své drahocenné volné odpoledne věnuje mé sestřičce a jejímu výletu za tajemnem. Zírala jsem do počítače a práce mi nešla od ruky.
Všechno bych chápala, její občasné deprese, její úzkosti, ale ona mi poslední dobou kradla Jakuba. Měl pro ni víc porozumění, než já. Od osmnácti jsem se musela starat sama o sebe a na nějaké sebezpytování jsem neměla čas. Prostě jsem od sebe otce odřízla tak nejdřív, co to šlo. Možná i to, že dopustil, abychom se Zdenou vyrůstaly odděleně, mělo za následek, že si nerozumíme. Jenomže všichni příbuzní jsou dávno pryč, a my jsme si zbyly.
A náš rozdílný vztah k němu byl taky příčinou našich nekonečných hádek. Zdenka ho omlouvala, já s ním byla jednou pro vždy hotová. A to, co mi při svém posledním výstupu řekla, mě rozhodilo totálně. Nechci ho už vidět, i kdyby ležel na smrtelné posteli. A v tomhle neveselém dumání mě zastihl telefonát. Já slyšela věci, co jsem slyšet nechtěla, vnímala jsem však jenom útržky:

„…..váš otec,
masivní mrtvice,
chce s vámi mluvit,
ochrnutá polovina těla,
prognóza špatná,
kdy můžete přijet?
Nejlépe dnes.“

Zlobila jsem se na Jakuba, že tu se mnou není. Že se musím rozhodnout sama co, udělám. I když, jeho názor jsem znala. Je to můj otec, ať chci, nebo nechci. A rozloučit se s ním musím. Nakonec jsem se rozhodla, že to zvládnu sama. Ostatně jako skoro všechno. A nejlíp hned teď. Vypnula jsem počítač, hodila telefon do kabelky a vyrazila. Ať už to mám za sebou.
Cesta metrem byla nekonečná. Dívala jsem se do tváře lidí jedoucích z práce. Unavených a těšících se domů. I já doufala, že to budu mít brzy za sebou. Když jsem procházela nemocniční branou, měla jsem žaludek v krku. Mířila jsem rovnou na jipku.
V hlavě mi znělo tisíce otázek a tisíce výčitek. Nic z toho jsem však neřekla nahlas. Zatímco mi sestra podávala ochranný plášť, viděla jsem, jak další sestřička omývá zručnými, naučenými pohyby drobného muže, který kdysi býval můj velký otec. Zdálo se mi, že z něho vlastně nic nezbylo. Viděla jsem vyhublé paže, kostnaté boky uvězněné v jednorázových plenách, viděla jsem v podstatě mrtvého člověka.
Sestřička dokončila hygienu, odebrala od postele sáček, do kterého z cévky stékala moč, zavěsila jiný, prázdný. Znovu se důkladně podívala, zda udělala všechno. Nepatrným pohybem urovnala přikrývku, a já si všimla, že letmo pohladila mého otce po ruce, co vypadala jako ptačí pařát. V tu chvíli jsem k ní pocítila upřímnou vděčnost. A obdiv.
Teprve když měla pocit, že opravdu udělala všechno, obrátila svou pozornost ke mně:

„Váš otec se nemůže hýbat, ale vnímá, je při vědomí, a možná vám bude chtít něco říct. Tak na něj nespěchejte, jde mu to velmi pomalu.“

Ještě jednou se s mým otcem rozloučila pohledem, a opustila pokoj. Zůstali jsme spolu sami. Já a můj otec. Přisunula jsem si židli k jeho posteli a jenom se dívala. Tolik se změnil od té doby, co jsem ho naposledy viděla. Z mohutného muže nezbylo nic. Jenom ty oči, ty byly pořád divoké. Nevím, co jsem si namlouvala. Že v nich konečně uvidím pokoru?
Nestalo se. Přišel mi, jako zvíře chodící v kleci sem a tam. Tělo nehybné, oči těkající. Šel z nich strach. Ústa se otvírala naprázdno. Pak jsem jenom uslyšela svoje jméno:

„Bohunko,“ takhle mi neřekl snad deset let. Pro něj jsem byla jenom Bohuna.

Víc už říct nezvládl, ale já jsem potřebovala něco vědět. Naklonila jsem se k němu a doslova jsem křičela:

„Tati, musíš mi říct, proč se maminka zabila!“

Neříkal nic, ani se nepokusil. Jenom jeho oči se stočily ke dveřím. Následovala jsem mlčky jeho pohled a ve dveřích uviděla Zdenu. Její vytřeštěné oči a dlaň před otevřenými ústy. Její hrůzu z náhlého poznání.