6. část

Zírala jsem na nemohoucího otce, a Bohunu křičící mu svoji otázku přímo do obličeje. Odpovědi se nedočkala. Jeho oči se zavřely, hruď se jen s obtížemi zvedala v namáhavém dýchání. Pro dnešek byl vyčerpán. Nemoha jsem se na to dívat. Zase jsem utíkala.
Utíkala jsem nemocniční chodbou, běžela napříč parkovištěm, zastavila jsem se až u svého auta. Položila jsem hlavu na volant, a ztěžka dýchala. Přestala jsem vnímat okolní svět. Ocitla jsem se v nedávné vidině.

Zase ta tvrz. Tentokrát opuštěnější, než jindy. I malé dívenky to tak vnímaly. Ačkoliv se na otcův odjezd těšily, klid, který tu náhle nastal, je děsil. Po chodbách už nedusaly kroky ozbrojenců, kuchařky měly méně práce, než jindy, a tak je skoro nebylo vidět, nastalo tu zvláštní ticho. A maminka?
Prvních pár dní po otcově odjezdu jim dovolila spát ve své ložnici, pak se uzavřela do sebe a už si s nimi nepovídala. Najednou pro ně byly její komnaty zavřené. Nechala je napospas chůvě a služkám. A ony s nimi neměly trpělivost. Nechtělo se jim odpovídat na jejich věčné otázky, co je s maminkou, a kdy se vrátí otec, snad odpovědi ani neznaly.
Aniž to kdokoliv z obyvatelů skromné tvrze řekl nahlas, všichni poznali, že domem obchází strach. Začínali si potají šuškat o nedávných událostech, o hradní paní uzavřené ve svých komnatách. A na holčičky vrhali soucitné pohledy. Ve staré tvrzi se všem dýchalo obtížněji, než když tu prchlivý pán byl.

„Co je s tebou?“ křičela Bohuna a lomcovala dveřmi od auta. Nešly jí otevřít, byla jsem zamčená. Její hlas mě vrátil zpátky do reality. Pane bože, sama jsem nevěděla, co se mnou je. Otevřela jsem dveře u spolujezdce.

„Neřvi tolik, co by se mnou bylo? Víš něco, co já ne a divíš se, že se mnou něco je.
Kdy jsi mi to chtěla říct?
Že se maminka zabila sama?“

Sedla si ke mně a unaveně řekla:

„Pojeď k nám, musíme si promluvit.“

Řídila jsem mlčky. A vzpomínala. Na hádky rodičů, Na Bohunu v mojí posteli. Na nemocniční pokoj. Na babičku, která mi přišla říct, že maminka a já s Bohunou jsme se otrávily houbami. Že maminka to nepřežila. Teď jsem teprve měla být ta velká sestra. Ale nebylo komu ji dělat. Babička si Bohunu odvezla k sobě. Byla příliš malá na to, aby mohla zůstat s otcem. Mě nechtěla. Snad víc než to, že jsem zůstala sama, mě trápilo, že mě babička nechtěla. Ten punc nechtěného dítěte ve mně už zůstal navždy.

7. část

Zíraly jsme s Bohunou do hrnků s kávou, a jí se do vyprávění nechtělo. Nakonec zvedla oči, podívala se na mě a tiše řekla:

„Nevím o moc víc než ty. Prostě si mě odvezla. Snad mi tam nic nechybělo. Ve vesnici jsem měla plno bratranců a sestřenic, bylo by to krásné dětství, kdyby se mi tolik nestýskalo. Po tobě a po mamince. Jak jsem byla větší, všimla jsem si, že si za mými zády špitají. Že si mě soucitně prohlížejí. Že o otci neřeknou nikdy nic dobrého. A že prý není nic divného, že se maminka kvůli němu zabila. Jak a proč, jsem se nikdy nedozvěděla. Babička mi to neřekla, ani když umírala. Nic víc, než ty, vlastně nevím.“

Ruka se jí chvěla, když míchala cukr v kávě. Pak se přestala ovládat a já ji po dlouhé době viděla plakat. Mezi vzlyky se pokoušela říct:

„Tolik jsi mi chyběla. Jak jsi mě v tom mohla nechat? Vždyť jsi byla starší.“

A bylo to venku. Dlouho potlačovaný pláč a asi i vztek. Bohuna, moje malá Bohunka křičela skoro jako zvíře. Tělo se zmítalo v záchvatu pláče. Pevně jsem ji objala a konejšila jako malé děcko. Zase to bylo tak, jak to má být. Já a moje mladší sestřička. Trpělivě jsem čekala, až se uklidní a hladila ji po zádech.

„Už jsme zase spolu, já a ty, už nás nic nerozdělí.“

Unaveně mi spočívala v náručí. Pak už klidnějším hlasem pokračovala:

„Po smrti babičky jsem si zařídila nový život. Normální, jak to jen jde. Mám Jakuba. Máme jeden druhého. Chtěla jsem zapomenout. A ty mi to všechno pořád vracíš. A teď i otec. Už jsem ho nikdy nechtěla vidět.“

„Já vím, holčičko, všechno bude dobrý,“ šeptala jsem a nevěděla, jak to udělat, aby to bylo dobrý. A proklínala jsem se za scény, které jsem jí dělala.

Seděly jsme nad studenou kávou v kuchyni ještě o hodinu později. Občas jedna z nás řekla:

„Pamatuješ?“

A hledaly jsme nějaké šťastnější, společné vzpomínky. Nebylo jich moc, ale našly se. Přes slzy jsme se usmívaly. Takhle nás našel Jakub.