Ten pracovní víkend, a já tyhle víkendy fakt nesnáším, začal úplně šíleným pátkem.

Práce pečovatelky v terénu je moc fajn, když je venku dvacet stupňů, svítí sluníčko, a nemáte píchlý kolo. Ten den bylo pětatřicet ve stínu, já to kolo píchla letos už asi po šestý, a než jsme v kuchyni nandali do kastrůlků obědy, strhla se venku bouřka a přihnal se přívalový liják. Jak jsem věšela plné tašky obědů na řídítka svého kola, stála jsem po kotníky ve vodě. Svým botkám zakoupeným u Vietnamců jsem dávala tak hodinu. Chtělo se mi brečet, a to ještě nebylo poledne.

Ty boty mě zradily už za chvilku. Rozpustily se na mně u pana Kurky, já to nečekala a zakopla. Jeho oběd jsem vyklopila na svítivě oranžový, úzkostlivě čistý koberec. Už zase jsem dávala výpověď. Ten pátek jsem byla během chvilky bez kola, bez bot a taky bez kalhot, jelikož ty na mně, po lijáku úplně durch, prostě ruply. Z mých posledních hodobožových riflí mi v tu ránu koukala půlka zadku. Domů jsem z práce táhla uřvaná a vypadala jsem, jako kdybych právě přišla z války.

Z pátku na sobotu jsem téměř nespala. To proto, že jsem věděla, že musím vstávat po páté a nezapomenut na spoustu věcí. Před službou totiž nespím nikdy. Ten přehnaný pocit zodpovědnosti mám po svém tatínkovi a už se ho do smrti nezbavím.

Po šesté několik babiček, o které jsem se musela postarat, pak naložit do auta obědy, a mohli jsme vyrazit.

Klapalo by to dokonale, kdybych neztratila někde kódovačku, pomocí které nás zaměstnavatel šmíruje, jestli se neflákáme, a my se musíme kódovat u každého klienta, a já v případě její ztráty podepsala, že mi smí zaměstnavatel strhnout z platu tři a půl tisíce.

Klapalo by to dokonale, kdyby řidiči nevolala manželka, ať okamžitě táhne domů, že jim tam asi uniká plyn, neb to tam děsně smrdí, a ať s tím kouká něco udělat.

Klapalo by to dokonale, kdyby nám otevřela babka Janoušková, jejíž prášky na hlavu jsem měla v kabelce a musela jí je osobně vložit do úst.

Museli jsme jednat s chladnou hlavu. Řidič se pojede mrknout domů, zjistit, co jim to tam smrdí, cestou navštíví klienty, kterým jsme už oběd dali, aby se podíval, jestli jsem tam nenechala tu mizernou kódovačku, a já se pokusím dobouchat na Janouškovou.
Mlátila jsem na její dveře asi hodinu, řidič nikde, Janoušková taky nikde. Napadlo mě, že nejjednodušší řešení pro mě by bylo, kdybych její prášky na hlavu snědla já, položila její kastrůlek s obědem na zem a vydala se podle Labe na Nymburk. A když by si mě někdo všiml, mohla bych tvrdit, že nevím, jak se jmenuju, a pořídila bych si tak příjemnou, klidnou dovolenou v nedalekém blázinci v Kosmonosích.

A když konečně pro mě řidič přijel, tak mi podle výrazu jeho tváře došlo, že moje kódovačka taky nikde.

Nechali jsme Janouškovou pro tuto chvíli osudu, skočili do auta a vydali se dál. A sotva jsem dosedla do auta, bylo mi podle smradu jasné, že něco navíc přeci jenom máme. Koukla jsem se dozadu do kufru, kde pořád bylo ještě padesát dosud nerozvezených obědů, a byly tam!

Dvě plynové bomby cinkaly vesele o sebe.

„Neunikaj, to jsem fakt zkoušel, jenom smrděj. Já nevím proč, ale žena je doma nechce, tak se je pokusím někde udat,“ povídal a když jsem se nevěřícně podívala na něj, dodal:

„Radši si nezapaluj.“

Co k tomu?

Díky babce Janouškové se polední péče protáhly v odpolední, ty odpolední ve večerní, a když nám konečně otevřela, bylo půl osmé. I ty bomby jsme nakonec v jedné vesnici udali. A když jsem si před barákem konečně brala svoje věci ze služebního auta, mrkala na mě, zapadlá v kufru, moje kódovačka.

Šťastně jsem ten náročný den uzavřela:

„No, všichni jsou živý, tak jdem domů.“

Řidič se na mě podíval a odpověděl:

„Já myslím, že největší zázrak je, že jsme to přežili my.“

A to byla teprve sobota. Neděle se nesla v duchu podobném, a když jsem se po šichtě pokoušela v noci usnout, točila se se mnou postel a můj muž mi musel vnutit sklenici piva, abych vůbec zabrala.


A když mi v pondělí volali z práce, jestli bych náhodou nemohla už v úterý přijít, tak jsem do toho telefonu zařvala:

„Nepůjdu nikam! Chci svý dva dny volna, na který mám nárok, a taky nemám nohy, na kterých bych tam došla.“

Můj muž se na mě nevěřícně podíval a řekl:

„Začíná z tebe bejt štěkna. A víš co? Mně se to fakt líbí.“