Drbu vám takhle kachličky v koupelně, moc často to nedělám, a vzpomínám. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Ni. Byla to totiž taková Zvláštní slečna.

Když jsem ještě prodávala v oplatkách, a že to byl opravdu hukot, zjevila se tam najednou ve frontě mezi těmi netrpělivými zákazníky, a působila tak trochu divně. Čisťounká byla, možná až moc, namalovaná pečlivě, ale tak nějak jinak, ve vlasech sponečky. Přišlo mi, jako by se u ní zastavil čas, jenom jsem si nemohla upřesnit, v jaké době. Tipovala bych ji tak na pětadvacet, ale ruku bych za to do ohně nedala. Byla jak z jiné planety.

Trpělivě počkala, až na ni přijde řada, a pomalu, rozvážně se zeptala, jestli by u nás nedostala práci. Nikoho jsme nehledali, tak jsem ji musela odmítnout a popřát hodně štěstí. Nevypadala, že by ji to mrzelo. A když jsem viděla, jak velmi pomaloučku odchází, nelitovala jsem ani já. Někoho s tímhle životním elánem jsme nemohli potřebovat.

Pustila bych ji z hlavy, kdyby…

Kdybychom za dva dny nespěchaly s mojí milou tchýní na oběd, pracovaly jsme tam spolu, a nevzaly to do místní oblíbené jídelny. Chodila jsem tam ráda. Velký výběr hotovek, a fakt dobrých, za pár kaček, vždycky plno. Ve frontě jsme vždycky pokecaly s chlapama v montérkách, s ženskejma z kanceláří, a posbíraly místní drby.

Lustruju ten jídelní lístek, dumám nad tím, co si dám, a chci to přednést u pultu a koho nevidím? Zvláštní slečna stojí nad várnicemi s omáčkami, bezradně kouká do těch nádob a doufá, že se asi stane zázrak a ona pochopí, která z těch omáček, co do nich čumí, je ta rajská, kterou chci já. Zázrak se nestal, musela jsem jí ukázat, že je to ta červená a to hovězí, co do ní chci, je to tmavší maso.

Za mnou se fronta prodlužovala, chlapi začali nadávat a mně jí bylo líto. Zbytečně. Tvářila se nezúčastněně, bylo jí to zkrátka fuk.

A tak to šlo den za dnem. Občas jsem podlehla touze jí vlídně poradit, to když jsem viděla, že ani po měsíci nepozná podle barvy uzené maso od normálního, ale moje snaha byla úplně zbytečná. Slečna koukala náměsíčně do stropu, a když to bylo jedno jí, tak proč bych tím měla trápit já?

Jenom mi bylo divný, že někdo s tak kyprými tvary, a v tomhle věku, je tak nedotčený kuchyní. A taky jsem nemohla pochopit, že je jí úplně buřt, co si o ní všichni myslí. Ona se prostě pořád tvářila úplně stejně. To akorát, když jí padla, nabralo její tělo jinou rychlost, a do netečné se tváře se vrátil úsměv.

Inu, komu není rady, že jo.

Jednoho dne tam fronta jako zázrakem nebyla, Zvláštní slečna tam taky nebyla, a tak jsme s její bývalou kolegyní o ní daly řeč. Dozvěděly jsme se, že ji to tady nebavilo, a tak šla pracovat jinam, že jí už dávno táhne na pětatřicet, to mně fakt vyrazilo dech, a že ještě pořád bydlí s maminkou. Že jsou zkrátka holky trochu samy pro sebe.

A taky, že jsou tak trochu moc spořivý. A to dokonce tak, že se sprchujou spolu, to aby ušetřily za vodu, a když dcerka drbe mamce záda, tak u toho maminka rýžákem bere kachličky.

A tohle koupání tři v jednom, to mě fakt dorazilo. Byla to opravdu Zvláštní slečna. A vždycky, když doma ve sprše drbu kachličky, vzpomenu si na ni a na to, jak ze zabijačkového guláše lovila holou rukou játra, a volala hlasitě dozadu, do kuchyně:

„Pane šéf, vono vám do toho guláše napadalo ňáký svinstvo, tak já to z toho vybírám, aby lidi neřvali.“