Prší
déšť stéká pod koleje
a v odrazu kaluží
utápím smutky karbaníků
nabírám prstem skývu mlhy
zkřehlé sklo studí
tramvaj se strachem z vody chvěje
neví že se karty
zas míchaj v kapse samy
domek spad
směješ se jak kdysi
na sklo
co smývá křik maškarád
žolíkem kreslím zmoklou píku
a nad esy a královnami
dále visí
ozvěny podzimních vykřičníků