„Že jsem celej táta?“

Ptával se náš nejstarší, sotva začal brát rozum, a nám ho bylo líto, a tak jsme říkali:

„Jasně, že jseš.“

Pravda byla taková, že on jediný z těch tří dětí, co jsem porodila, byl po mně. Drobná, štíhlá kostra, tmavě plavé vlasy, a snědá pleť, co se nikdy nespálí. A protože někde nám bylo dáno, jsou zákonitě oblasti, kde nám opravdu nebylo přáno.

Počítače. Zatímco prostřední se s myší v ruce asi narodil, já a nejstarší jim nerozumíme vůbec. Mě až touha po psaní naučila základní dovednosti, jemu stačí, když si na internetu najde fotky vlků a kulovnic.

Hudební sluch. Manžel hraje na kytaru a zpívá, prostřední bez not na cokoliv a kdykoliv, ale nechce. Pouze, když mě chce vytočit, vyloudí bezchybně z piana Má japonečko malá, neboť jsem se mu ve slabé chvilce svěřila, že mě tím celé dětství týrala naše matka, která byla na rozdíl ode mne přesvědčená, že zpívat umí, ale neuměla. Já a nejstarší bychom tak chtěli, ale prostě to nejde. Když se musel naučit do školy na flétnu Vánoční sníh, vyhodil nás manžel do sklepa, jelikož se to nedalo poslouchat. Musela jsem si dupat nohou na zem, abych do něho i do sebe vpravila nějaký rytmus. Trauma z toho má doteď. Vánoční sníh zahraje, kdybyste ho o půlnoci vzbudili. A tím to taky končí. U něho i u mě.

A potom sport. Tam to teprve schytal. Ale jelikož se u něj snoubí moje ničemnost a manželova urputnost, pokořil zdárně všechny disciplíny, ale ty začátky, ty byly! Když ho dnes vidím, jak sebejistě sjíždí černou sjezdovku, jak jeho sestava karate připomíná krásný tanec, nemůžu uvěřit, že:

Když začal hrát hokej, stokrát si můj muž přál přeskočit mantinel, a vyhodit ho z ledu. Nechápu, jak dokázal na bruslích nakračovat jako čáp, a přitom si neublížit. Tolik toužil, aby mu to šlo. Mladší byl na ledu okamžitě jako doma, a nejstarší věčně na zemi, na tlamě. Ale jelikož je býk, než se sešel rok s rokem, bruslil nejlíp ze třídy, a jenom Všemohoucí a on věděli, co to dalo práce. Za první rok hokejové sezóny přibral krásných pět kilo svalů, a ta úžasná postava mu zůstala.

Potom manžel rozhodl, že já a synek pokoříme lyže. U mě to vzdal skoro hned, synkovi dával jistou naději. Ale na ty začátky nervy neměl. Synka, mě, babičku se sáněmi, na kterých seděl jako řepa dvouletý prostřední, odkázal na dětskou sjezdovku. Ať to tam pilujeme. A až přestane padat, on si ho převezme. Mírný kopeček pro začátečníky, místo vleku lano, šli jsme do toho. Vlek končil v půlce kopce, fronta se vinula kolmo k mírné sjezdovce. Takže:

Já chlapečka zavěsila na vlek, a šlapala do kopce za ním. Několikrát odpadl, musela jsem ho znovu přilepit k lanu. Nahoře jsem ho obrátila lyžemi dolů, a poručila osudu. Řítil se čelem k frontě, tam stála babička se sáněmi a křičela:

„Pozor, neumí brzdit.“

Fronta se rozestoupila, on projel, pod kopcem zastavil a roztáhl nohy. Babička přitáhla saně, vjela mu mezi nohy, on milostivě usedl před mladšího brášku, a babička je táhla k vleku. Za tři dny byl schopen velké sjezdovky a já s babičkou dohromady o několik kilo lehčí. Lyžovat jsem se nenaučila tenkrát, ani nikdy jindy.

A kolo! Ačkoliv přilby tenkrát nebyly povinné, jemu ji manžel koupil hned po první vyjížďce a prvním krvácení. Když jel před námi, bez varování brzdil a padal, a my s ním. Do škarpy, do kopřiv, taky do Labe. A já jako dneska vidím, jak pláče v ořechu před domkem mojí sestry, když mu nešlo nasednout a rozjet se.

„Bože, proč já jsem se narodil debil?“

I na tom kole se naučil. A tak je to u něj se vším. Když něco v životě chce, tak do toho jde po hlavě a bezhlavě, mnohdy si natluče, ale vždycky to dokáže. Jenom by měl pořád jako varování nosit na čele nápis:

„Pozor, neumí brzdit!“