Když jsme tamtudy nedávno projížděly se sestrou, přibrzdila. Znovu jsme viděly ten sjezd z hlavní do dvora nalepeného ke staré fabrice. Vila z třicátých let po továrníkovi a k ní nalepený malý domek. Přímo proti sjezdu omšelá zeď staré továrny. Všechno to vypadalo tak opuštěně. Už mi to nevadilo, dávno jsem se od toho místa odpoutala, bez babičky a dědy z něj život vyprchal. Přesto jsem hned volala manželovi:
„Představ si, viděly jsme Ransko.“
A Kurka nevěděl co říct, protože některé vzpomínky prostě společné nemáme.
Ale já zavírám oči, a znovu to vidím. Nové Ransko. Pár domků a fabrika. Milovaly jsme už příjezd tam. Auto rodičů sjelo do dvora, a tam to žilo. V bývalé vilce po továrníkovi dnes žili zaměstnanci fabriky. Vybavím si Janáčkovi s vínovou oktávkou a Trtíkovi. Všichni byli úžasní. Slovní zásoba paní Trtíkové se sestávala z jediného slůvka tentononc, a ona ho uměla skloňovat ve všech pádech. Její větu, když se obracela k mému dědečkovi:
„Voni to ty včeličky, pane Severa, tak krásně votentočkovali,“ si budu pamatovat do smrti.
V domku s prosklenou verandou bydlel děda s babičkou. Babička v teplákách stávala před verandou a už nás vyhlížela. Vzhledem k řidičskému umění mého tatínka to bylo napínavé čekání. Když jsme se soukali ze zelené stovky, většinou nám dělala křížek na čelo.
A pak nás to všechno objalo. Kouzlo malého domku, i teplá náruč babičky. Milovala jsem jídelnu s naftovými kamny, kuchyň s oknem rovnou do továrny. Opřená o myčák jsem pozorovala cvrkot ve fabrice. Vždy ráno šel okolo vrátný a otevřeným oknem hodil dovnitř dědovi noviny.
Milovala jsem parádní obývák, kde měl děda knihovnu plnou klasiků, a babička skříňku s červenou knihovnou, a dobrodružnou edicí Karavana.
Zbožňovala jsem ručně vyšívané duchny po dědových tetách, co se nikdy nevdaly, a pohled z gauče, kam nás obě babička uložila na noc, na věčný plamínek nafťáků.
Ráno nás budila vůně bílýho kafe a děda, co už měl doma dávno čerstvé koblížky z krámku přes silnici. Pak přišla babičky desetiminutovka. Jako učitelka češtiny do mě každé ráno hustila pravidla pravopisu, evidentně marně.
Děda byl vždycky lepší strojař, než malíř, ale jeho nádhernou, polonahou cikánku hrající na housle, vyvedenou jako živou na zdi v obýváku, si budu pamatovat navždy. A taky hanbatého chlapečka sedícího na sumcovi, plujícího přímo nad vanou. Mimochodem, bylo to to jediné, co v té koupelně připomínalo koupelnu. Jinak byla plná filmů do foťáků, foťáků, i mašin na vyvolávání filmů.
A taky plná vařící vody. Z domova jsme byly zvyklé na koupání s bojlerem na noční proud, tady, napojeni na továrnu, jsme se ve vaně máčely tak dlouho, dokud jsme skoro neusnuly.
Znovu to cítím, jak krásně se nám klížily oči, když jsme, hlavy proti sobě, nohy té druhé pod bradou, ležely na starém kanapi, a z vedlejšího pokoje jsem slyšela dědovo rádio a babičino cinkání pletacích jehlic.
Naučila mě plást ponožky na dvou jehlicích a vyvolat v muži důstojně a krásně pocit, že je hlava rodiny.
Děda mi vštípil, že na vzdělání není nikdy pozdě. Jeho zoufalství, když si před důchodem dodělával vysokou školu a my mu do omrzení pod okny celé prázdniny vyřvávaly Honzo, vstávej, kolik je hodin, budu mít před očima navždy.
Děda mě naučil, že podle plánku v Haló novinách se dá postavit i obytný přívěs, a babička, že dámu poznáš podle toho, že si nehty nelakuje, ale leští, a že když si to zahrádka žádá, tak si přes bezchybnou trvalou natáhne šátek, a jde okopávat brambory.
U nich jsem si prvně všimla, asi v páté třídě, že už nemůžu běhat venku jenom v trenýrkách, bez trička, a že nejhorší železniční přejezd ve střední Evropě je v Chotěboři. Když mi nedávno manžel říkal, že ten přejezd spravili, bylo mi to skoro líto.
A vlastně mi to všechno přišlo trošku líto. Domov dělají lidé a když už nejsou, z milovaného místa je jenom místo. Nové Ransko, bývalo tam tak krásně.