Může mi někdo říct, proč domácí spotřebiče odcházejí ve vlnách? Proč, když tahle rodina řeší nějakou krizovou situaci, vyhoří pračka? Proč po pračce zákonitě odejde lednička? Proč průtokový ohřívač, na který jede kuchyň a koupelna, vyplivne dva dny po Štědrém dnu? Já vám to povím. Protože nový stojí osm tisíc, a když na něj náhodou někde vyškrábnete po Vánocích peníze, stejně ho nemáte šanci koupit, protože mezi svátky všechny tyhle obchody dělají inventuru.

Je pravda, že manžel se snaží většinu těchhle krámů opravit, ale to je kapitola sama o sobě, to si nechám na jindy. Jeden rok jsem byla z těch katastrof a oprav tak unavená, že když odešlo něco, co se náhodou vešlo do tisícovky, začala jsem to vyhazovat. Strčila jsem žehličku do zásuvky, ona se celá rozsvítila, a zhasla nadobro. Šup, už byla v popelnici. Začalo to světélkovat v mikrovlnce, kdybych ji unesla, skončí tam taky. Dělala jsem Tiramisu, šlehač došlehal. Manžel nebyl doma, krátce jsem se s ním po telefonu poradila, sdělila mu, že nový stojí šest stovek, a vyhodila jsem ho taky. Doběhla jsem do elektra, koupila nový, a šlehala dál.

Manželovi to tentokrát nedalo. Po příjezdu domů ze služebky se mu to rozleželo v hlavě. Co když v tom krámu shořela jenom pojistka. Vždyť ta je za pár kaček. A poslal mě do popelnice pro šlehač, že se na to mrkne. Svírala jsem v náruči šlehač nový s tím, že ať to s tou opravou dopadne jakkoliv, já tohohle nového kamaráda už nedám.

Nechala jsem se přemluvit. Když to vypadalo, že okolo zrovna nikdo nejde, ponořila jsem se do popelnice. Ať jsem hrabala, jak jsem hrabala, šlehač jsem nevyhrabala. Šla jsem najisto. Zaťukala jsem na matku. Pochopitelně. Protože neumíme šetřit, všechno vyhazujeme, místo abychom to zaštupovali, opravili, nebo zalepili, ona to zachraňuje. Po delším křížovém výslechu se přiznala a šlehač vydala.

Já hladila šlehač nový, manžel se šťoural v tom starém.

„Jaruno, jediný, co je tady v čudu, je pojistka. Mazej koupit novou. A to jsem zvědavej, kolik stojí, protože dřív byla za korunu.“

No, teď byla za korun osm. Měli jsme ty krámy dva. A já zas byla ta příšerná hospodyně, co si neumí ničeho vážit. Pak se nemáme divit, že nic neušetříme.

Zachránila mě až moje drahá tchyně.

Se slovy:

„Tak já si ten starej vezmu do Ledče, protože tam všechno dělám už sto let růčo.“

Drapsla tan dvacetiletý krám a už ho nedala. No, když to vezmete kolem a kolem, ona měla radost, já měla radost, a manžel byl geniální opravář. Líp už to ani dopadnout nemohlo. Jen moje matka přišla trochu zkrátka. Teď si musí nějakou dobu počkat, ale dlouho to asi trvat nebude, jelikož náš lux pamatuje moje dlouhé vlasy, a víc jak rok mu nedávám.