„Všimli jste si, kolik času my, jako rodina, strávíme hledáním?“

Pronesl manžel do dusivého ticha. Náš nejstarší právě vztekle obracel celý byt vzhůru nohama, aby našel zdravotní průkaz, který mu vypadl u jeho přítelkyně, ta mu ho dala s napomenutím, že si ho má dobře schovat, a on ho dobře uschoval, jenom si nemohl vzpomenout, kam. A spustil už stokrát ohranou desku o tom, že já přece musím vědět kam, neb pořád něco uklízím, a nevím, kam to dávám, a stejně je tady všude čurbes, a já na to odpovídám zpaměti, že ty hromádky všude kolem jsou manželovy, a že největší bordel tady dělá jeho pes. A že než si toho čokla pořídil, tak tady bylo docela čisto.

Zkrátka, je to pořád stejný, furt něco hledáme, u toho se hádáme, a nakonec to stejně odněkud vyplave, a já už se k tomu stavím vlažně. Manželovy věci nehledám ze zásady.

„Tady jsem to měl. A už to tady není. Já tady nemůžu fakt nic mít.“

Hudruje Kurka a hrabe se v hromadě pošty, kterou má na stolku, a potom v hromadě, kterou má pod stolkem. A já přemýšlím, kde naposledy byl.

„Nemáš to náhodou v autě?“

A on se jde podívat, a najde to tam, a nepřizná chybu, jenom zamručí:

„Musel jsem si to nechat v autě, protože kdybych to vzal nahoru, už to nenajdu.“

Pustí se pak do hledání něčeho jiného a já mizím. Já už se nezúčastním. Mám totiž v rukávu jeden triumf.

Už to bude dvanáct let, co se manžel rozhodl, že nám koupí video. Tenkrát ještě na Multiservis. Už bylo vybrané, jenom pro něj dojet. Jako na potvoru bylo skoro půl pátý, bylo třeba dopravit do prodejny doklad jeho totožnosti a daňové přiznání. A tak jsme hledali. Já, Kurka i babička. Kurka vedl vzteklý monolog:

„Já tady fakt nemůžu nic mít. Všechny jsem je tady měl. Já mám všechny svoje věci v pořádku. Za rok devadesát sedm tady je, za devadesátý osmý taky, jenom to poslední je v čudu. Chtěl jsem vám koupit video, budete mít prd!“

To už jsme se s babičkou nezdržovaly přerovnáváním šuplíků a polic, a házely jsme to rovnou na zem. Manžel mezitím dusal v tom všem a vztekle koukal, jak se hodiny blíží k páté. Nevím, proč, asi do mě tenkrát uhodilo, či co, něco mi došlo, a začala jsem křičet já:

„Jaký je dneska rok? Devadesát devět. Že jo? Květen, že jo? Tak mi laskavě řekni, jak můžeš mít daňový přiznání na rok devadesát devět, když ten je teď?“

Neřekl. Nevěděl. Sbalil ty papíry a vystřelil. Video zakoupil, domů to vzal rovnou přes půjčovnu, a my se tak těšili. Jenomže ten krám se tenkrát ještě musel s televizí sladit ručně. On ladil, my čekali u kazet, a než to vyladil, tak jsme všichni usnuli.

Od té doby nehledám, neb mám v záloze tuhle podpásovou historku, a když už doma atmosféra houstne, tak ji prostě připomenu.