Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatek.
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mne na klidná místa u vod,
Naživu mne udržuje,
Steskou spravedlnosti mne vede
Pro své jméno.
I když půjdu roklí šeré smrti,
Nebudu se bát ničeho zlého,
Vždyť se mnou jsi ty.


16.prosinec ráno

Já, právě teď divoce a zoufale osvobozená bytost, kroužila nad známou krajinou. Lesy se zdály černější a řeka dravější, bílý klášter ještě vzdušnější než když jsem je vídala jako živý člověk. Toužila jsem obejmout známá místa, ale neměla jsem dlaně, kterými bych je polaskala, neměla jsem žádné tělo, byla jsem to jen Já, čistá duše. Toužila jsem se rozloučit s tím krásným světem.
A přišlo poznání. Nebylo třeba objímat krásné lesy. Byla jsem jejich součástí. Byla jsem jedno s nimi. Byla jsem ta řeka divoce pádící, byla jsem tráva na jejích březích, byla jsem Matka Země. Byla jsem svobodná.
Nevěděla jsem, jak došlo k osvobození mé duše od těla, nebyly žádné vzpomínky. Bylo jen tady a teď.
Všechny mé strachy, děsy, všechna trápení byla najednou pryč. Zbyla jen touha, jediná touha. Vznést se ještě výš, až nad oblaka, a stoupat k našemu Pánu. Věděla jsem, že se vracím domů.

Stoupala jsem k nebi, vznášela se na vlnách štěstí. Bylo to nádherné, a jenom to stoupání mohlo trvat věčně. Ale nešlo to, najednou mě zabolelo poznání, že výš už to nejde. Najednou jsem se cítila připoutaná. Připoutaná k něčemu na zemi. Jako kdybych byla s něčím svázaná. A tak jsem smutně klouzala zpátky k divoké krajině. K řece a jejím břehům. Tam někde bylo něco, co mě nechtělo pustit dál.
Sledovala jsem zimní řeku, její zpustlé břehy, uschlé rákosí a spadané listí bez jediné vločky sněhu. Neuklizené odpadky zarostlé v zažloutlé trávě. Pocit připoutanosti zesílil. A také bolesti. Z ničeho nic, ač jsem si myslela, že bolest už nikdy nebudu cítit, tu zase byla. A připomněla mi všechny bolesti, které jsem už zažila. Nevybavila jsem si je, nevěděla jsem, odkud se kdysi vzaly, jenom se znásobily. A já pochopila, že ten život, který jsem kdysi vedla, a který mě nechce pustit ze svých spárů, byl bolavý.
Smutně jsem si prohlížela říční břeh, byl jakoby bez života, a můj zrak upoutala opuštěná hromádka hadrů. Jako bych k té hromádce byla přivázaná nějakou šňůrou. A tak jsem se snesla ještě níž, abych si to místo prohlédla.
Ta ubohá hromádka hadrů, jak se z výšky na první pohled zdálo, bylo vlastně tělo. Hubené, bledé, špinavé, krvavé, bez paží a bez života.

A to tělo jsem byla já.