Neměla jsem ráda kočky, protože moje matka je měla ráda moc. A když je něčeho moc, tak to prostě smrdí.
Ale tři děti vám domácnost zabydlí zvířaty, ať chcete, nebo ne. Začalo to nenápadně želvou, přibyly rybičky, sem tam nějaký křeček i krysy byly. Jediné, co jsme nikdy neměli, a to se vážně divím, byly blechy.

Pak mi prostřední „dal“ k svátku kočičku Amálku, a já byla ztracená. Přivezl ji za mnou, i s kamarádem, na kole v batohu, až dovnitř do obchodu, kde jsem tenkrát pracovala,prý ji mám k narozeninám.
A jak dodal kamarád:

"Když si ji nevezmete, paní Kurková, tak náš táta říkal, že ji zastřelí vzduchovkou."

Neměla jsem to srdce vydat kočku jejímu nejistému osudu, a tak jsem si dáreček nechala.

Čistotné, milé zvířatko. Navíc mě milovala. Nejspíš proto, že jsem ji svou láskou nedusila. A tak, zatím co ostatní členové rodiny ji naháněli, neb poté, co si s ní hráli na zvířecího doktora, s nimi nechtěla nic mít, za mnou chodila nenápadně a dobrovolně. Když jsem kouřila po ránu na balkóně, potichu se přikradla ze zahrady, sedla si mi na židli za záda, a relaxovaly jsme spolu.

Za horkých, letních nocí, když jsme měli otevřeno na balkón, se kolem druhé v noci přikradla, lehla si mi k nohám, spali jsme spolu. Jednou jsem měla nějaký ošklivý sen, ze spaní sebou škubla, a ozvaly se dvě rány. Ta větší byla, jak ze mě spadla naše malá holčička, ta druhá, jak ze mě spadla Amálka.

Měli jsme ji rádi. Bohužel tu někdo v okolí kočky asi tráví, a my během několika let přišli o Amálku, a pár jejích následovnic. Pak přišel do rodiny čokl, na moji nervovou soustavu vzrušení až až, a další zvíře v rodině jsem si fakt nedovedla představit.

Ale znáte to. Naše Beruš kručela, že každej někoho má, já děti, nejstarší vlka, jenom ona nic, a že by chtěla zvířátko jenom pro sebe.

„Ale tentokrát to bude zrzavej kocour, takovýho jsem vždycky chtěl.“

Rozhodl manžel.

A prostřední splašil kocourka, někde na vesnici, kočka si ho asi pořídila s nějakým angorákem, a my máme doma kocoura, co vypadá jako kočičí princ, a lidi se nás ptají:

„Kolik jste za něj dali?“

A my říkali:

„Nic, a ještě tam další maj.“

Kocour dostal jméno Bořík, a roste do ještě větší krásy. Navíc jsem ho rozmazlila, zas tak těžký to nebylo, a tak máme svoje rituály. Navečer o vyhodím do té zimy, to byste viděli, jak je pak doma rád. Když vidí, že se chystám do peřin, tak vyskočí do mé postele, a čeká, co si sebou vezmeme dobrýho. Chlebíček s paštikou, tatranku, ani kofilou nepohrdne.

A tak teď děláme přesně to, co jsem vždycky nenáviděla. Než se odebereme z domu, chodíme před barákem a lákáme Boříka zpod zaparkovaných aut, abychom ho zavřeli doma, neb by nás vyprovázel.

Jako dnes. Odjížděli jsme z domu, manžel ještě venčil čokla, kočičák mi proklouzl ven. Bohužel šel okolo cizí pes, párkrát štěkl, a já nevěřila vlastním očím. Náš kocour ve vteřině, jako zrzavá veverka, vyšplhal strachy až na vrcholek obrovské lípy, a tam se klepal, a nemohl dolů. Byli jsme v troubě. Učinil chabý pokus o sestup, a já zírala, jak mu to uklouzlo, a on padal a padal. Zachytil se o větev, asi tři metry nad zemí, a odmítl spolupracovat. Slibovali jsme pod stromem hory doly, cizí lidi se zastavovali, a zvědavě koukali, jak to dopadne. Nechtěl se hnout. Pes nešťastně pobíhal okolo, věděl, že pořád ještě nejsme komplet.

Chytrostí se na něj muselo. Jak dva pitomci jsme začali dělat, že se vracíme do baráku. Koukl na nás, jak mizíme za brankou, dodal si odvahy, a pelášil k nám.

Proč mám pocit, že si celé to divadlo nejvíc užila přítelkyně nejstaršího, když ho právě v ten moment přivezla i s uloveným bažantem z lovu domů.

Ještě pár měsíců, a budu jako moje matka.

Můj muž je ale horší.

Bez Boříka neusne.