Prosinec

Když se k ránu vrátila, podívala se do zrcadla. Jak mohl říkat, že je krásná? Vlasy jí trčely do všech stran. Asi pět minut je násilím rozčesávala. Tváře, nos a bradu měla rudé a rozpálené. Neoholil se. Během pár hodin spánku pravidelně vylézala, aby pulzující kůži zchladila krémem, který k tomu vůbec nebyl.

„Vždyť jsou teprve čtyři.“
„No právě.“
„Neodcházej, nemáš proč odcházet.“

Svetr našla pohozený za postelí. Ještě před pár dny v tom pokoji bydleli jiní kamarádi. Byla tu několikrát. Takhle pozdě ale poprvé. Na chodbě prázdno. Párty, kde svůj hovor začali, se už asi dávno rozprchla.

„Právě proto.Musím.“
„Neříkej věci, kterým nevěříš.“
„Nikdy neříkám to, co nemyslím vážně.“

Věděla ale, jak to myslí? Nedošlo jí, že se neloučí s někým, ke komu se za pár hodin vrátí. V halence i ve vlasech cítila jeho parfém. Náplast na místě, kde začíná podprsenka, se odchlípla. Jak ji poodlepil, aby pofoukal bolístku, která nebolela.

Po probuzení zůstala jen tak schoulená. Pustila se do veršů. Bylo jí lehce. Při vzpomínce na nekonečný řetězec úsměvů. I když se dotýkala palčivých tváří. Věděla, že je dělí jen několik pater. Hřála ji vzpomínka na „Otevři oči. Nádherně září, když se směješ.“ A vlastně na všechno.

Později šla do kantýny. Potkala asi dvacet známých, jeho ne. Trochu se bála, co se stane, až se uvidí. Obejmou se? Políbí? Pozdraví nebo budou dělat, že nic? Jenže oni se neviděli. Půl hodiny ve frontě, potom jídlo, noví a noví lidé. On nikde. Když se vrátila na pokoj, k básni a rozválené posteli, všechno jí došlo. Rozplakala se. Na několik dní. Ta chvíle byla jenom jedna. A skončila. Ona ji skončila dřív, než bylo nutné. „Rád bych, abychom spolu místo těch tří hodin byli čtyři, pět nebo šest.“ Napsal později. Narozdíl od ní věděl od začátku, kolik času mají. „Řekni mi znovu, proč bych měla zůstat, proč nesmím odcházet,“ drmolila si pro sebe a četla dokola těch několik řádků a proklikávala se mezi pěti, šesti fotkami, na kterých se usmíval.

Tváře postupně bledly, začaly se loupat. Náplast se odloupla úplně. Koš se plnil papírovými kapesníky a v dalších dnech jídlem, kterého se ani netkla, a báseň, kterou napsala v euforii, zhořkla.

Když šla nakoupit, viděla, jak se v jeho pokoji svítí. Představovala si odrbanou kolejní deku, pohozené brýle, možná ještě od včerejška. Věděla, že moc času nezbývá. Celou cestu zpět se rozhodovala, zda namáčknout ve výtahu své patro a nebo jet dál. Od nočního příchodu ji asi stokrát napadlo, že to má udělat. Že chce. Narozdíl od něj věděla, kam jít. Bylo ale zhasnuto.

Asi už odjel.

Únor

Přejela si prstem po bradě. Opět pálila. Koukat se do zrcadla bylo zbytečné. Neoholil se. Klouzala očima po stropě a věděla, že si bude pamatovat každý jeho záhyb. Taky věděla, že se sem už znovu nepodívá. Na skříni sbírka lahví od šampaňského, na stěně dekorace z gramofonových desek. Na okně pozlacený Marx s klíčenkou na krku. Kalendář s fotkami záchodů a s časem jejího příjezdu.

„Doufám, že počítáš s tím, že jsou lidi vždycky jiní, než si je pamatujeme. A zklamání bývá kurva.“ Tak se dohodli, že nebudou mluvit o tom, co čekat. Stejně nevěděla. Nejistota se mísila s pochybami, nadějí a snesitelnou nerozvážností. Do poslední chvíle váhala, zda odletí. Usmrkaně sesmolila pár vět na rozloučenou. Vypila na kuráž několik panáků. Pak papír zmuchlala.

Spal. Občas přimhouřil oči, aby ji políbil, usmál se, přivinul k sobě. A pak zase ticho. Přes zatažené závěsy se do pokoje dralo slunce a padalo na police plné knih, papírů, starých plechovek, včerejších ponožek a dalších krámů. Také na chuchvalce prachu všude na zemi.
„Nikdy bychom se neměli vzdávat svých přání. A já bych tě chtěl ještě jednou vidět.“ Za dobu, co si psali, probrali desítky témat. Zdálo se, že se mohou bavit o čemkoliv.

Když si sundal brýle a ona se poprvé vydržela dívat déle než pár vteřin, věděla, že se vrátila do kolejní půlnoci, kde jej tehdy zanechala. Poznala úsměv, na který nezvládla zapomenout.
Vzdávat se odpovědnosti za to, co chceme, je zbabělost. Za těch několik týdnů se naučila nemyslet. Když se probouzela, přála si ležet vedle něj. Kdykoliv našla ve schránce jeho dopis, zalil ji pocit tepla. Z psaní odpovědi se stal výjimečný rituál. Odpoledne, kdy ztišila všechny zvuky, upíjela čaj a téměř každou větu kontrolovala ve slovníku. Pro jistotu.

Měla ráda vůni jeho bytu. Naučila se, jak otevřít masivní dveře, že stroužek teplé vody po pár sekundách zeslábne a vychladne. Že od oken táhne, že si může házet věci na zem, číst si, kdykoliv se jí zachce, jako by tam nebyl.

Pak tu byly okamžiky, kdy si jí všimnul a přitiskl k sobě. Lehce vískal ve vlasech. Dotýkal se jejích rtů. Zadumaně sledoval a tu a tam pohladil odřenou tvář. A také tu byla rána, kdy v polospánku nacházela pomalé doteky dlaní a rozcuchané polibky. Rána, ze kterých se těšila, ač venku pršelo.

Nakonec si toho ale příliš neřekli. Občas utekly desítky minut, aniž by někdo prohodil slovo. Počáteční strach se rozplynul. Nahradila jej lhostejnost. Lhostejnost, že není učesaná, jak moc má rudý obličej a zda zůstalo něco z dokonalosti, o kterou se až do svého příjezdu tolik snažila. Přestala být schopná normálně mluvit.

Ruce vražené v kapsách, jako dva cizí lidé. Ona půl metrů za ním. Zda nejde příliš rychle, jej nenapadlo ani jednou. Občas se na něco zeptal, ale odpověď nečekal. Promítala si desítky, stovky okamžiků, kdy si na něj v posledních týdnech vzpomněla. Vybavovala si věty, které za tu dobu napsal, a pochopila, že slova mohou mít různý význam. Podle toho, jak jim rozumíme. Najednou věděla, že by její básně nikdy nečetl a že to byla pouze ona, kdo se celou dobu bál.

Přesto vždy nakonec přišel, jako by se rozmyslel, usmál se, pevně ji držel a byl znovu tím, kvůli němuž zaklela svět na čekání od dopisu k dopisu.

Zklamání bývá kurva. A bolí. Tak, že se chce oněmět a utéct.

O dva dny později

Na stolku zůstala sklenka nedopitého vína. Venku opět lilo.

Kdy usnuli, netušila. Jenom to, že večer byl poslední.

Od okamžiku, kdy se viděli podruhé, ji mnohokrát napadlo, že není důvod se ještě někdy setkat. Knedlík v krku přesto zůstal. A pak jen „obejmi mne“ a ona věděla, že pro to, co si neřeknou, už nezůstane místo v žádném dopise. I když mu to asi bylo jedno. Že úsměvy, které mu teď nevěnuje, si odveze s sebou zpátky, než je někde jednou zapomene.

"Slib mi, že až jednou vydáš knihu, bude tam alespoň pár vět o tom, co se stalo." Proč, když o to nestojí? "Už jsem kvůli tobě napsala několik básní."

Když nabíral do dlaní pocuchané prameny, aby se mohl rty dotknout krku, pochopila, že přes všechno zklamání bude hodně dlouho zapomínat na společná rána, okamžiky, kdy v sobě nacházel starost a něhu, na chvíle, kdy naslouchal.

Venku pršelo. V policích přibyly nové papíry a hrnek od čaje, který jí uvařil, když přijela. Od oken stále stejně táhlo. Přestože vypila spoustu vína, hůře než prázdně jí nebylo. Otevřel oči a sledoval, jak se obléká. Jeho tvář se naučila nazpaměť. Tolik by si přála zůstal ležet, pak sníst toast a klidně být na další hodiny ticho. Tohle je konec, napadlo ji, když sbírala z podlahy své věci, zaprášené, uválené. Ve dvanácti dopisech a pěti dnech se odehrál jeden úsek života a nyní nastal čas zavřít dveře.

Na to, aby se mu podívala do očí, nenašla odvahu. Stažené hrdlo jí nedovolilo více, než „ať se ti daří a dík.“ Sbohem. On se díval do země. Seběhla schody, nechala si pršet do vlasů. Jeho okno se nacházelo téměř naproti zastávce. Pochybovala ale, že za ním stojí. Nejspíš už znovu usnul.

Double decker míjel místa, kudy procházeli. Restauraci, kde si koupili rybu s hranolkama. Kopec, odkud jí ukazoval moře a západ slunce. V kaluži se leskla červená telefonní budka.

Rozbrečela se až v letadle.