Když jsem před několika lety začínala psát, byla jsem svobodná. Anonymně na anonymním literárním serveru, mohla jsem cokoliv. I když, o svých drahých příbuzných jsem napsala jenom to, co bych jim klidně mohla říct do očí. Jenom jedna výjimka tu byla. Moje matka. Nijak jsem ji nešetřila, ostatně, ani nebyl důvod. Vždycky to byla zlá a závistivá osoba, přesvědčená o tom, že nás porodila proto, abychom se o ni od malička se sestrou staraly.
Pak přišla nabídka vydat moje fejetony knižně a já si mohla zavařit mozek. Dumala jsem nad některými povídkami, zírala na těch několik vět o ní a přemýšlela, jak je upravit, aby se vlk nažral a matka zůstala celá.
Nešlo to, úplně bych ty fejetony vykostila. Ale protože tu byla dobrá vůle, dala jsem jí jednu šanci. Ukázala jsem jí časopis s mojí povídkou, do té doby nevěděla, že píšu, a povídám:
„Koukej, co mi vyšlo.“
Ona odložila ten časopis na stůl, ani se na něj nepodívala, a řekla:
„Já jsem taky měla pěkný slohy, ale mně by nikdo nic nevydal, JÁ takový známý nemám.“
Tím to pro mě skončilo. Moje tchyně si všechny moje povídky schovává, a mojí matce to bylo fuk. Přestala jsem si dělat násilí a knížku pustila do světa tak, jak byla. Potají jsem doufala, že jí se do ruky nedostane nikdy.
Ovšem naše město je malinké a mě objevily místní noviny. Udělal se rozhovor a přišla nabídka na veřejné čtení v jedné útulné kavárně. Za několik dní jsem se dokonce usmívala na lidi z několika plakátů. Stalo se to, co se stát muselo. Pípla mi sms:
„Jaru, sos, volej !“
Tak volám zpátky svojí sestře a srdce mám až v krku, když to všechno slyším. Jak zvládnu svoje večery, vůbec nevím, neb rodinná tragedie je na obzoru. Matka přišla na všechno a dozajista mě vydědí. Už po několikáté.
Ale jak tak jedu od jedné své babičky k druhé, všechny to se mnou prožívají a drží mi palce, ta úzkost ze mě padá a já se musím smát. Zvlášť, když mi znovu sestra volá a vypráví:
„Tak si představ, že naše drahá maminka si koupila noviny, namlsaná článkem a neškodným fejetonem o Čábelně si došla do knihkupectví tvoji knížku koupit. Vyprávěla tam, že ona je tvoje matka, že to psaní máš po ní, ale ona takový štěstí nikdy neměla, aby jí někdo něco vydal. Holt, protekce světem vládne.
Doma zasedla a četla, až dočetla k:
‚Moje matka,která bydlí pod námi a je cvok a dětem nikdy nic nedá, ale já nemám nervy na to, ji nechat samotnou ‘
a pokračovala k:
‚Zato moje matka, která věří všemu, co vidí v televizi, propadla panice. Je cvok a náboženský turista. Už ji vyhodili ze všech kostelů a modliteben v našem městě. Všude totiž kázala své vlastní katastrofické scénáře trošičku šmrncnuté Nostradamem.‘
A když dočetla, byla úplně bílá a volala mi, že to je na žalobu a na to tvoje čtení se prý příjde podívat a všechno to tam osvětlí.
A nejhorší na tom všem prý je, že za tu tvoji knížku zaplatila skoro dvě stovky.“
Nějak mě po tom telefonátu přešel strach. Naše rodina skutečně začala připomínat filmovou grotesku. Zvlášť, když mi pyšně vyprávěla tchyně, že všem, všem svým známým to říká, že budu mít tu slávu. Jenom prý zapomněla, jak se to jmenuje, a tak vypráví, že budu mít Hitparádu.
A já, až budu tu mít hitparádu za sebou, jestli to vůbec přežiju, vám přijdu říct, jak to všechno dopadlo, jestli tam dorazila moje matka a jestli třeba taky netekla krev.