Každé léto, rok co rok, jezdívaly jsme se sestrou na prázdniny k babičce a dědovi na Ransko. A bývaly to krásné prázdniny. Zvlášť, když je začaly ozvláštňovat víkendové pobyty na letním bytě. Název zněl vznešeně, to ta babiččina prvorepubliková výchova. Ve skutečnosti to byl malý domek ve Žďáru nad Sázavou. Na hlavní silnici, přímo proti stanici Veřejné bezpečnosti. Babička ho kdysi zdědila po svých rodičích a že byl její tatínek chudý kovář a ona z pěti dětí, ten domek byla vlastně jenom kuchyň s ložnicí a kozím chlívkem.

A tak vždycky v pátek, sotva se děda vrátil odpoledne z práce, naházeli s babičkou pár nejnutnějších věcí do Spartaka a vyrazili jsme. Cesta tam měla trvat půl hodiny, ale protože to byla vítaná příležitost ukázat nás příbuzným bydlícím na trase, protáhla se na několik hodin.

Některá jména i lidé mi vypadli dávno z hlavy, na některá zapomenout nelze. Babiččin bratranec byl ten druhý případ. Všichni jsme mu říkali Pepa z Vepřový, a on taky z Vepřový byl. Krásná vesnička a barák jako hrad. Postavil ho silný, růžovolící Pepa pro svoji ženu Marušku. On byl řezník, ona dělala v kravíně, žili a pracovali spolu svorně. Obdivně jsem pozorovala drátěné podobenky Švejka na válečkem vymalovaných zdech a nasávala vůni zemědělství a vzájemné lásky. Nikdy se mi odtamtud nechtělo. Ale za okny se sešeřilo a děda zavelel odjezd.

Do Žďáru jsme přijížděli většinou za tmy. Pouliční lampy osvětlovaly malý domek, byli jsme v cíli. Babička v kuchyni vybalovala proviant, děda ladil rádio, které si vozil s sebou, a rozkládal spartakiádní lehátka v ložnici. Na manželské posteli spával děda s babičkou, já se sestrou na těch lehátkách. K večeři jsme mívali tlačenku s cibulí a dědovo vyprávění.

Vzpomínal na to, jak sem na námluvy jezdil na kole, na ustupující vojska za války, a jako důkaz nám ukazoval dírky ve zdi od kulek pod obrazem Svaté rodiny. Když ho vyprávění unavilo, zesílil rádio, a my usínaly zabalené do vojenských, škrabavých dek a spacáků za uklidňujícího čtení na pokračování na stanici Praha.

V sobotu ráno byl obvykle konec lenošení. Děda se rozhodl svépomocí přestavět domek na obyvatelné tři plus jedna, to na důchod, a několik let na tomto projektu vytrvale pracoval. Babička zatím zvelebovala zahradu. Sázela a vykopávala brambory, plela jahody, a nás nutila otrhávat rybíz. Nesnášela jsem to, ale moc platné mi to nebylo.

Po obědě, na ten se muselo do města, neb vaření byla v pracovním procesu ztráta času, nás babička brala na hřbitov. Ukázat hroby předků, ke kterým jsme patřili, udělat křížek nad jmény jejích dvou bratříčků, kteří se nedožili školní docházky, politovat babiččinu sestřenici.

Měla krásný hrob, ona a její milý, i s podobenkami vyrytými do černé žuly. A její příběh nám babička vyprávěla jako ponaučení, že mladým se v lásce bránit nemá. Osm let chodila se svým chlapcem a její rodiče jim nechtěli dát požehnámí. Osm let o to požehnání prosili, protože přísná výchova jim nedovolila vzít se bez něj. Když rodiče jejich láska obměkčila a požehnání slíbili, sedli snoubenci na motorku a jeli to šťastnou novinu povědět mladíkovým rodičům. V prudké zatáčce motorka vylétla ze silnice a mladí snoubenci zemřeli dřív, než jejich životy spojil kněz.

Na zpáteční cestě ze hřbitova jsme navštívili cukrárnu, a zpátky do pracovního procesu. Kdyby jste mě mučit chtěli, dejte mi vybírat loňská jablka ze sklepa. Mám husí kůži, jen si na to vzpomenu.

Ale vzpomínám taky na rybízovou buchtu, kuchyňská kamna na dříví, staré Večery pod lampou. Na krásné usínání, když dědovo vyprávění vystřídalo jeho chrápání. Vlastně mi zbyly jen ty vzpomínky.

Někdy okolo mého dospívání děda rekonstrukci domku dokončil, a odstěhovali se tam s babičkou nadobro. Naráz to pro mě přestalo mít kouzlo. Stýskalo se mi po Ransku a tenhle jejich nový, už zmodernizovaný domov mi k srdci nepřirostl. Byl náhle tak jiný, než jsem ho znala.

Tou dobou jsem se dozvěděla, že Pepa z Vepřový náhle a nečekaně ovdověl. Rok zoufale truchlil, pak pochopil, že nemůže žít sám a s upřímností naší rodině vlastní si podal inzerát, kde stálo:

„Jsem jenom tlustej Pepa z Vepřový a hledám ženu, co by mě měla ráda.“

Našel, jmenovala se taky Maruška, a měla ho ráda i s jeho dětmi.

Pak se přiblížila svatba moje. Jeden den můj muž žádal o ruku, trochu to s mým tatínkem přehnali se slivovicí, druhý den jsme jeli pro požehnání do Žďáru. A moje babička, ponaučená příběhem své sestřenice, se nešťourala v tom, že ještě nejsem plnoletá, a mého nastávajícího vřele objala. Pak se zeptala:

„Fanoušku, dáš si polívku, nebo jitrnici?“ A Fanoušek, po včerejšku žaludek jako na vodě, si jitrnici na talíři představit nedovedl. A aby neurazil, odpověděl:

„Radši tu polívku. Jaká je?“

Babička se na něj slaadce usmála a řekla:

„Jaká by byla? Prejtová, z jitrnice.“