Vrať se zpátky, blbe
terezahol 29.8.2011 | 19:52
Dopadla jsem na jediné volné sedadlo. A dýchala. Dýchala a nepřemýšlela, zda jsem v tom úprku neztratila pas, peníze nebo ručník, kterým jsem si na lavici v pirožkárně podložila hlavu. Trvalo to asi dvě minuty. Pak letadlo vzlétlo.
„Noviny?“ Letuška se usmívala i v pět ráno.
Přelétla jsem pár výtisků, které jí od včerejška zbyly. Nějaký Zeitung. Kommersant už mám, německy neumím. Díky, ne.
„Adin Kamersánt, pažálsta.“ Přišlo mi, že od chvíle, kdy jsem stánkařce vysypala na pult hrst kopějek, muselo utéct více než šest hodin (hlavně, že vše dobře dopadlo, nebouchlo metro, že jsem stihla expres na letiště, zbývalo jenom nějak strávit noc).
Když jsem teda míjela vojáky se samopalem, zatrnulo ve mně. Stáli sice na rozpáleném chodníku a hlídali ministerstvo vnitra. Ale, Samuel. Tolik se bál návštěvy Moskvy, že ho tu seberou a zastřelí.
Seděl proti mně, jiskry z dohasínajícího ohně ozařovaly vyděšený obličej. Hlas mu jako vždy skřípal, když se naklonil blíž, ovanula mne směs cigaret a citrónové vodky.
„Aaá jem very sory if áj hért enybody.“ Zajíkal se. Asi po sto desáté. Ostatní to otrávilo, stáhli se do stínu, hlavy dohromady. A když Španěl poodešel, tak se trousili zpoza stromu, zda se to už zlepšilo. A kdyby ne? „Prosímtě, nikomus nic neudělal.“ Všichni tě máme rádi (snad se tak budou ostatní aspoň tvářit).
Ale třicetiletý kuřák se zasekl a mezi zalykavými štěky z něj pořád padalo, jak tu má strach. Co může Španěl vědět o Rusku? To, že jednou okupovali kus Evropy, jsem mu řekla až já. Že se na něj ten policajt ráno divně díval. A že on určitě jednou zapomene, co všechno tu nesmí, zatoulá se, ztratí pas, vyfotí vlak a pak už se nevrátí domů.
„Kam jdeš?“ Hnedka se vrátím. Zase zneklidněl, držel se jak klíště, pomalu přestal pobrekávat, namísto toho mne chytal kolem ramen, zádumčivě koukal do ohně a zdálo se, že přes něj neslyší, ať kolem budky „milícija“ prostě vždy jen projde. Že oni sami si nějakých cizinců všímat nebudou.
Do našeho bytu přišli policajti o čtyři dny později. Byli hluční a vzbudili nás „I kto zděs iz rasíji?“ Nikdo, nikto. Ale umíme rusky. Rozcuchané vlasy jsem se snažila stáhnout do gumičky. Ticho. Odešli někam vedle.
Je tu s námi někdo z ruských nebo ne? Bylo příliš brzo a kocovina ze včerejška ještě nepřešla.
„Nebavte se s nima, akorát z toho budou problémy,“ kvíkal Francouz, namísto toho, aby si geloval hlavu jako každé ráno.
Fakt tu byli? Hlava bolela a točila se. Snad od horka, které si nedalo pokoj ani v noci. Tak, že se nedalo dýchat. Snad proto, že jsem byla co deset minut vzhůru a s jakousi úzkostí nemohla dočkat rána, co bylo v nedohlednu. Rána, co sny spálí.
Poslouchala jsem vosu v zácloně, kapky potu a dusné ticho. Všechno se motalo, ospalky ještě pořád chtěly slepit oči dohromady.
Byli tu. V našem pokoji a něco se stalo. Asi hluk v noci. Nebo pravidelná kontrola, říkaly tváře, co se objevovaly mezi dveřma. Ne. Něco se stalo.
Na okamžik jsem vystřízlivěla. Jako kdybych věděla.
„Samuel zmizel,“ zakřičel kdosi na schodech. Prázdno. Tak se nebál zbytečně. Opil se, utekl a něco proved. Neumí rusky. Něco vážného, když jsou tu policajti.
Spadl z okna, dostalo se ke mně.
V obýváku zůstala jeho cestovní taška. Osuška. Před týdnem mi ji půjčil. Jeli jsme stanovat k Donu a já si zapomněla ručník. „To je dobrý, stejně se mejt nebudu.“ Tak byla moje. Čistá, velká a hebká. „Kde se tu dá koupit kokakola?“ Zajímal se v komplexu pravoslavného kláštera. „Pojď se s náma koupat!“ Neměl plavky. Kdo potřebuje plavky, nech si trencle, v tom horku ti uschnou raz dva. „Když já žádné nenosím.“
„Budem po Moskvě chodit spolu, slibuješ?“ (ptal se před pár hodinami)
Ne opravdu jsem už úplně v pořádku, ujišťoval mne o chvíli později.
„Půjdem spolu na jídlo?“ (přišel před půlnocí)
Nešla jsem. Poprvé za dva týdny se mi chtělo spát. Poprvé jsem pořádně neusnula.
Půjdeme zítra.
Den se zastavil.
Nikdo netušil, zda skočil nebo spadl. Zůstal vzhůru poslední. On a vodka, na balkoně v devátém patře. Spadl na střechu obchůdku, který s naším činžákem sousedil. Ležel tam několik hodin a pak ho odvezla policejní kára.
Jak jsem vyšla zpátky do patra, jak dlouho jsem seděla na koberci u okna, kdo všechno přišel a co mi kdo říkal, kolik času uteklo, co se dělo dole, zda jsem brečela a nebo ne, to nevím. Pak jsem dostala jakýsi prášek na uklidnění.
Žmoulala jsem v ruce kartičku s kresleným robotem. Koupil si jich plnej pytel a když jsem viděla, jak se z nich raduje, jednu jsem z něj vyžebrala.
„Milenkij ty moj, vazmi menja s saboj,“ učili jsme se ten den ve škole. A mně se chtělo zpívat, vrať se sem, blbečku, cos to udělal. Tohle nebylo fér.
Taky nám bylo blbě z gréčky v závoďácké jídelně, tak jsme si ve čtyřech koupili Ruskij standard za devět stovek rublů a během pěti minut ho vypili. Pak jsem ležela v trávě parku a koukala, jak se kamarádi řadí za pětileté děti do fronty na klouzačku. On taky. Pan letecký inženýr.
Domů se už nevrátil.
Můžu ten ručník u sebe mít až do konce výletu? „Keep it.“ A tak v mém batohu zůstal.
Zdálo se mi, že znovu ležíme ve stanu. Francouz špulil rty a Samuelovi smrděly nohy. „Fakt budeme bydlet spolu?“ Konečně zapomněl bulet. Tvářil se, jako by vyhrál v pouti.
Oheň dohasínal.
Spala jsem a málem zmeškala letadlo.
„Noviny?“ Letuška se usmívala i v pět ráno.
Přelétla jsem pár výtisků, které jí od včerejška zbyly. Nějaký Zeitung. Kommersant už mám, německy neumím. Díky, ne.
„Adin Kamersánt, pažálsta.“ Přišlo mi, že od chvíle, kdy jsem stánkařce vysypala na pult hrst kopějek, muselo utéct více než šest hodin (hlavně, že vše dobře dopadlo, nebouchlo metro, že jsem stihla expres na letiště, zbývalo jenom nějak strávit noc).
Když jsem teda míjela vojáky se samopalem, zatrnulo ve mně. Stáli sice na rozpáleném chodníku a hlídali ministerstvo vnitra. Ale, Samuel. Tolik se bál návštěvy Moskvy, že ho tu seberou a zastřelí.
Seděl proti mně, jiskry z dohasínajícího ohně ozařovaly vyděšený obličej. Hlas mu jako vždy skřípal, když se naklonil blíž, ovanula mne směs cigaret a citrónové vodky.
„Aaá jem very sory if áj hért enybody.“ Zajíkal se. Asi po sto desáté. Ostatní to otrávilo, stáhli se do stínu, hlavy dohromady. A když Španěl poodešel, tak se trousili zpoza stromu, zda se to už zlepšilo. A kdyby ne? „Prosímtě, nikomus nic neudělal.“ Všichni tě máme rádi (snad se tak budou ostatní aspoň tvářit).
Ale třicetiletý kuřák se zasekl a mezi zalykavými štěky z něj pořád padalo, jak tu má strach. Co může Španěl vědět o Rusku? To, že jednou okupovali kus Evropy, jsem mu řekla až já. Že se na něj ten policajt ráno divně díval. A že on určitě jednou zapomene, co všechno tu nesmí, zatoulá se, ztratí pas, vyfotí vlak a pak už se nevrátí domů.
„Kam jdeš?“ Hnedka se vrátím. Zase zneklidněl, držel se jak klíště, pomalu přestal pobrekávat, namísto toho mne chytal kolem ramen, zádumčivě koukal do ohně a zdálo se, že přes něj neslyší, ať kolem budky „milícija“ prostě vždy jen projde. Že oni sami si nějakých cizinců všímat nebudou.
Do našeho bytu přišli policajti o čtyři dny později. Byli hluční a vzbudili nás „I kto zděs iz rasíji?“ Nikdo, nikto. Ale umíme rusky. Rozcuchané vlasy jsem se snažila stáhnout do gumičky. Ticho. Odešli někam vedle.
Je tu s námi někdo z ruských nebo ne? Bylo příliš brzo a kocovina ze včerejška ještě nepřešla.
„Nebavte se s nima, akorát z toho budou problémy,“ kvíkal Francouz, namísto toho, aby si geloval hlavu jako každé ráno.
Fakt tu byli? Hlava bolela a točila se. Snad od horka, které si nedalo pokoj ani v noci. Tak, že se nedalo dýchat. Snad proto, že jsem byla co deset minut vzhůru a s jakousi úzkostí nemohla dočkat rána, co bylo v nedohlednu. Rána, co sny spálí.
Poslouchala jsem vosu v zácloně, kapky potu a dusné ticho. Všechno se motalo, ospalky ještě pořád chtěly slepit oči dohromady.
Byli tu. V našem pokoji a něco se stalo. Asi hluk v noci. Nebo pravidelná kontrola, říkaly tváře, co se objevovaly mezi dveřma. Ne. Něco se stalo.
Na okamžik jsem vystřízlivěla. Jako kdybych věděla.
„Samuel zmizel,“ zakřičel kdosi na schodech. Prázdno. Tak se nebál zbytečně. Opil se, utekl a něco proved. Neumí rusky. Něco vážného, když jsou tu policajti.
Spadl z okna, dostalo se ke mně.
V obýváku zůstala jeho cestovní taška. Osuška. Před týdnem mi ji půjčil. Jeli jsme stanovat k Donu a já si zapomněla ručník. „To je dobrý, stejně se mejt nebudu.“ Tak byla moje. Čistá, velká a hebká. „Kde se tu dá koupit kokakola?“ Zajímal se v komplexu pravoslavného kláštera. „Pojď se s náma koupat!“ Neměl plavky. Kdo potřebuje plavky, nech si trencle, v tom horku ti uschnou raz dva. „Když já žádné nenosím.“
„Budem po Moskvě chodit spolu, slibuješ?“ (ptal se před pár hodinami)
Ne opravdu jsem už úplně v pořádku, ujišťoval mne o chvíli později.
„Půjdem spolu na jídlo?“ (přišel před půlnocí)
Nešla jsem. Poprvé za dva týdny se mi chtělo spát. Poprvé jsem pořádně neusnula.
Půjdeme zítra.
Den se zastavil.
Nikdo netušil, zda skočil nebo spadl. Zůstal vzhůru poslední. On a vodka, na balkoně v devátém patře. Spadl na střechu obchůdku, který s naším činžákem sousedil. Ležel tam několik hodin a pak ho odvezla policejní kára.
Jak jsem vyšla zpátky do patra, jak dlouho jsem seděla na koberci u okna, kdo všechno přišel a co mi kdo říkal, kolik času uteklo, co se dělo dole, zda jsem brečela a nebo ne, to nevím. Pak jsem dostala jakýsi prášek na uklidnění.
Žmoulala jsem v ruce kartičku s kresleným robotem. Koupil si jich plnej pytel a když jsem viděla, jak se z nich raduje, jednu jsem z něj vyžebrala.
„Milenkij ty moj, vazmi menja s saboj,“ učili jsme se ten den ve škole. A mně se chtělo zpívat, vrať se sem, blbečku, cos to udělal. Tohle nebylo fér.
Taky nám bylo blbě z gréčky v závoďácké jídelně, tak jsme si ve čtyřech koupili Ruskij standard za devět stovek rublů a během pěti minut ho vypili. Pak jsem ležela v trávě parku a koukala, jak se kamarádi řadí za pětileté děti do fronty na klouzačku. On taky. Pan letecký inženýr.
Domů se už nevrátil.
Můžu ten ručník u sebe mít až do konce výletu? „Keep it.“ A tak v mém batohu zůstal.
Zdálo se mi, že znovu ležíme ve stanu. Francouz špulil rty a Samuelovi smrděly nohy. „Fakt budeme bydlet spolu?“ Konečně zapomněl bulet. Tvářil se, jako by vyhrál v pouti.
Oheň dohasínal.
Spala jsem a málem zmeškala letadlo.