Naše holčička byla hodné miminko, ale přeci jenom už byla naše třetí dítě a oba jsme se potřebovali vyspat. Měli jsme s manželem dohodu. Já dohlédnu na jeho ranní spánek, on na můj odpolední.

Nebylo to jednoduché. Sotva se naučila lézt, měla rozptyl po celém bytě. Nejraději krámovala v ložnici, ve skříni s oblečením. Její oblíbená hodina byla okolo půl šesté ráno. To bylo na manžela přeci jenom brzy. A tak jsme záhy vymysleli systém našeho přežití. Jakmile Berunka vstala, udělala jsem jí snídani, pustila si televizi a pevnou rukou jsem zamkla ložnici. Byla hodná, zamčené dveře byly pro ni tabu, a obrátila svůj zájem do jiných místností a jiných skříní. Když manželovi zazvonil budík, zaťukal na dveře, já ložnici odemkla a náš den pokračoval tak, jak měl. Odpoledne, sotva jsem ji uložila ke spánku, manžel dohlédl na kluky, aby se alespoň dvě hodiny neprali, a já se mohla dospat. Fungovalo to výborně, až do jednoho ošklivého, listopadového dne.

Brzy jsme s Beruškou vstali, vypravili kluky do školy a já odešla do města na kafčo za manželovou mamkou. Jako vždycky jsme si měly co povídat, a povídaly bychom si doteď, kdyby mi nezazvonil telefon.

Můj manžel, který mi na úřadu i před Bohem slíbil lásku a úctu, mi přerývaně předpovídal mučení na několik možných způsobů. Z jeho nesouvislých vět jsem pochopila, že jsem ho zapomněla odemknout. Zůstal v ložnici bez telefonu, zato s vědomím svých pracovních povinností. Protože věděl, že zadní vchod nezamykáme, jelikož naši kluci stejně ztratili všechny klíče, rozhodl se vyskočit oknem a domů přijít dveřmi. Už při dopadu z prvního patra do listopadového bláta pochopil, že si zlomil patu. Poháněn vztekem na svou zákonnou manželku se doplazil po schodech do obýváku, kde našel telefon. Nejdřív zavolal mně, aby si trochu ulevil, pak moji sestru, která vlastnila čerstvý řidičák a příšerného, starého renaulta.

Naložily jsme ho do auta a sestra se s ním vydala do oblastní nemocnice. Byla to krušná jízda. Auto skákalo jako koza, každý železniční přejezd mi můj manžel sliboval rozvod od stolu i lože. Ještě, že jsem to neslyšela, nechali mě doma s Beruškou a výčitkami svědomí. Když tu bolestnou historii vyprávěl lékaři, pohladil moji sestru, která ho před sebou tlačila na invalidním vozíku a dodal:

„To není tahleta, ta je hodná, tu pitomou jsem nechal doma.“

S roztříštěnou patou si ho tam nechali. Ještě, že mi do večera odpustil. Mezi našimi telefony se rozhořela láska jako zamlada, oboum se nám stýskalo. Nemocnice dostála své pověsti, několik dní s ním nedělali vůbec nic, pak se radili, zda šroubovat, natahovat, nebo nechat být. Za čas mu došla trpělivost, podepsal revers, švagr pro něj dojel, měli jsme ho zpátky. Ještě pár dní ve mně hlodaly výčitky, a tak jsem k večeři dělávala obložené chlebíčky, poháry, zkrátka jsem mu podstrojovala.

Pak se na něj přišel podívat náš kamarád doktor. Prohmatal oteklou nohu a povídá:

„Asi ti to sroste, ale kdybys měl o patnáct kilo míň, tak se ti to nestane. Takovéhle zranění vidíme akorát na pitevně z bouraček. Jak lidi zoufale silou brzdí.“

Můj drahý šel do sebe. Rozhodl se, že zhubne, a v březnu už bude lyžovat. Navzdory vyhrožování nemocničních lékařů, že bez několikafázové operace mu pata nesroste a nikdy nebude funkční, se noha hojila a vcelku si zachovala i svůj původní tvar. Držela jsem s ním basu, hubnuli jsme oba. Do března jsme měli dohromady o dvacet kilo míň. Uhodila hodina pravdy. Balili jsme na hory. Zkoušeli si přaskáče. Manžel vyhrožoval:

„Jestli se do nich nevejdu, nejedeme nikam.“

Soukal vztekle svoji zahojenou nožku do lyžařské boty, nějak to nešlo. Začínala jsem mít o sebe strach. Prohlížela jsem tu botu ze všech stran v naději, že mě něco osvítí, když tu z ní vypadl ořech. Manžel se do boty ponořil nanovo, tentokrát to šlo. Dovolená i můj život byly zachráněné.

Ten rok opravdu lyžoval, šlo mu to jako zamlada. A tak jsme spolu stále, v dobrém i ve zlém, už to bude dvacet let.