Letošní únor nebyl příznivý pro Kurkovo podnikání, tak začal hledat přivýdělek. Práci takovou, co by mohl dělat k té své. Pevný bod a pevný příjem, o který by se mohl opřít, když jeho osvč půjde občas do kopru.
Chvíli to trvalo, ale našel. Noční psovodí brigádu. Pro celou naši rodinu to byla změna nevídaná. Dvacet let Kurka pracoval doma a bylo ho všude plno. Navíc jeho zaměstnání je z těch spíše sedavějších a na jeho postavě to za ty roky bylo znát. K tomu vyskakovací koleno a vysoký tlak, všichni jsme byli zvědaví, jak dlouho to on a náš pes vydrží. Já i děti jsme fandily oběma.
Když jsem prvně skoro osaměla v prázdném domě, kluci randili, a psovo místo v mezipatře bylo prázdné, nevěděla jsem, jestli vůbec usnu. Takové divné ticho tady bylo. Ale pustila jsem si v televizi v ložnici čt dvacet čtyřku, to by mi dřív neprošlo, a spala jsem jak mimino. Nemůžu si pomoct, Václav Moravec by ze mě byl v rozpacích, ale mě politika uspává.
Zkraje byl pes v sedmém nebi. Tolik dlouhých procházek letos ještě nezažil. Krapet se zúžil v zaoblených bocích a zase honil zajíce. I manžel začal hubnout. Dvanáct kilo za dva měsíce byl úctyhodný úbytek. Opasek utahoval o čtyři dírky dál a začal vypadat jako ten chlap, co jsem si ho kdysi vzala. Prospívalo jim to oběma. Pak začal pes stávkovat.
Na povel:
„Bačíku, jdem,“ se stočil do klubíčka a čenich zabořil do kožichu. Jednoho dne dal Kurkovi výpověď. Když byl čas sbalit svačinu a psa, pes nikde. Viník byl vypátrán ihned. Náš nejstarší si vzal pejska na kanape, už dlouho se spolu nemazlili, a usnul. Čokl využil příležitosti a vypařil se. V tu chvíli jsme začali připomínat italskou domácnost.
„Kde máš Baka?“ křičel Kurka na syna, „já s ním musím za deset minut odjet, mazej ho hledat.“
Synek, ještě rozespalej sednul na moje věčně píchlý kolo, a vydal se hledat po obvyklých trasách. Já chystala Kurkovi svačinu a utěšovala:
„Jednou pojedeš bez něj, vždyť se to nezblázní, až se najde, dám ti vědět.“
Kurka se vztekle vypráskal z baráku. Za chvíli u nás zvonila městská, že jestli hledáme psa, tak se toulá u Labe. Telefonem jsem navigovala synka podle instrukcí městské policie. Městská odjela, synek přijel bez čokla. Za chvíli znovu zvoní městská, na špagátu našeho psa. Potkali ho cestou na služebnu. Tak volám Kurkovi, ať si pro čokla přijede. Kurka byl za deset minut doma, naložil Baka do auta a konečně odjeli. Ten den jsem z nich ze všech byla orvaná jak samice.
Ačkoliv mi manžel tvrdí, že našeho pejska šetří, a bere ho s sebou pouze na tři obchůzky za celou směnu, a zbytek noci tráví Bakouš v kotci, já vím svoje. Práce našemu psovi nesvědčí. A tak se nám každý večer naskýtá zvláštní podívaná. Já a děti jsme vděčné publikum. Vyskládaní v prvním patře, pěkně hlava vedle hlavy, sledujeme Kurku, jak přemlouvá psa, že už je čas jít. Pes dělá, že neslyší, oči zavřené, čumák schovaný pod ocasem.
„My ho vždycky tak litujem.“ Povídám včera Kurkovi, ten se na mě vztekle otočí a trpce povídá:
„To je zajímavý, čokla tu lituje každej, mě nelituje nikdo. Jenom si říkáte, válel ses měsíc na kanapi, tak teď makej, lumpe.“