I já jsem v červenci potřebovala novou občanku. Tedy, propadla mi už v únoru, ale dokud mi platil pas, nechtělo se mi trávit svůj drahocenný čas na úřadě. Ale životnost pasu vypršela letos v létě, můj rodný list ztratila moje matka hned poté, co mi zařídila svatbu, a já zůstala bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Úředně jsem neexistovala. Nebylo zbytí. Na konci července jsem si vzala volno, duševně se obrnila, a chystala se na úřad.
Kurka, který se ráno vrátil z noční, mě požádal, ať ho vzbudím v jedenáct, jelikož má zase vodu v koleni a chce to stihnout na chirurgii dřív, než tam zavřou, a mladší děti škemraly, ať cestou koupím něco dobrýho, neb tu už opravdu není nic k jídlu. Vzhledem k tomu, že bylo teprve po sedmé, jsem byla přesvědčená, že to stihnu všechno.
Ještě nezačaly úřední hodiny a už tam bylo plno. Pátá jsem byla. Pohodlně jsem se opřela, zavřela oči, a očekávala věci příští. Zažila jsem tam všechno, co jste na tohle téma viděli v televizi. Nervózní muže, spěchající maminy i čerstvě narozená dvojčátka fotící se na pas. Do půl desáté jsem byla poměrně klidná. Pořád jsem doufala, že moje chvíle přijde brzy. A taky že ano. Dáma, která přišla přede mnou, byla konečně na řadě.
Sice se mi tou dobou už začalo chtít na záchod, ale hledat WC jsem se neodvážila. Co kdybych právě v tu chvíli prošvihla ten vzácný moment. Pro jistotu jsem hodila nohu přes nohu a pustila se do konverzace s ženou sedící vedle mne. Byl to předlouhý rozhovor.
Nevím, co v kanceláři dělali s dámou, co měla to štěstí, že přišla o chvilku dřív než já, ale byla tam skoro hodinu. A byla to dlouhá hodina, během které jsem pochopila, že dnes Kurku určitě nevzbudím včas, jelikož si před spaním vypíná mobil a tudíž mu volat nemá smysl, a že děti mě nejspíš budou nenávidět, protože naše lednice je fakt úplně vybílená. Taky se mi na záchod chtělo fakt strašně a já přemýšlela, jestli to bude velká ostuda, když se počůrám přío v čekárně.
Pak přišla ta chvíle. Žena přede mnou vypadla z kanceláře. Už jsem se zvedala na židli, že vletím dovnitř, když z kanceláře vyběhla úřednice a se slovy:
„Jenom si skočím na záchod,“ zmizela kdesi v chodbě.
„A co já?“ chtělo se mi zařvat.
Místo toho jsem počkala, až se úřednice vrátí, a následovala ji dovnitř. Tam to šlo rychle. Vyplnila jsem pár údajů a chystala se na fotografování. Ta dobrá žena mi dala pár instrukcí:
„Prosím, strnulý výraz a bez úsměvu, občanský průkaz je biometrický údaj.“
To se nemusela bát. Strnulý výraz jsem měla už předtím a úsměv? Bála jsem se, že kdybych povolila jediný sval v těle, možná i ty rty, tak se skutečně počůrám na místě.
„Teď vám ukážu, jak budete na fotce vypadat,“ řekla žena a natočila na mě obrazovku počítače.
Dívala jsem se do vlastní zarputilé tváře.
„Vypadám, jak kdybych chtěla vykrást banku,“ zavrčela jsem.
„To je v pořádku, je to biometrický údaj,“ dostalo se mi odpovědi.
Byla to moje poslední fotka, kde jsem úplně bez úsměvu. Po nedávné obtížné resekci dolní pravé čtyřky, mám jeden koutek mírně zvednutý a usmívám se furt. Buď mi některý z lékařů při té hodinové řezničině zavadil o nějaký nerv, nebo se mi ten debilní úsměv usídlil na tváři jako křeč, když jsem celá šťastná úlevně děkovala doktorům po skončení zákroku, a nějakou chvíli tam ještě pobude.
Zítra mě čekají dvě důležité životní události. Jdu si dopoledne pro novou občanku a odpoledne na resekci dolní levé čtyřky. A tak vím, jak ten den dopadne.
S pobaveně zvednutýma koutkama, teď už oběma, se budu s věčným úsměvem idiota dívat na vlastní strnulý výraz v novém občanském průkazu a vzpomínat na to, jak jsem po skončení oné fotící procedury rychle vystřelila z úřední budovy, pokusila se odemknout kolo, zlomila klíček v zámku, a s nohama křížem škemrala u vrátného o kladívko.
Byl to laskavý muž. Pomohl mi rozmlátit zámek, já v křeči nasedla na kolo, a spěchala domů. A co vám budu povídat, neměla jsem to o prsa, ale o kalhotky.