„Dnes s vámi nepůjdu, musím prát.“ Soucitné aha. Obětavý hlupák, který si vzal na starost všechny svoje kamarády? Ale jděte! Běžná várka, jedna pračka, druhá pračka, ideálně obě zaráz.

Velké prádlo bylo v Litvě vždy zážitkem na celý den. Místo dění? Schody, nahoru, dolů. Kukaň kolejdědka a hlavně. Hlavně malá navlhlá prádelna. V zimě tam profukovalo, na zemi se válely kaluže vody. Čím víc večer, tím špinavější. A pět praček pro celou kolej. Jedna až dvě obvykle nefungovaly. Robustní Boshka si pracovala, jak chtěla. Prostě to oblečení schramstla a bez ohledu na zvolený program přežvykovala, jak zrovna uznala za vhodné. Někdy těsně před koncem začala prát od začátku. Aby se student nenudil, všechna tlačítka a návody byly ve švédštině. Tu a tam závan litevštiny, tolik dobroty jsme si snad ani nezasloužili. Zbylé Siemensky se chovaly ukázněně, když si člověk zvyknul, že perou o dvacet minut déle, než ukazuje displej. A taky o ně byl zájem.

Aby majitel špinavého prádla vypral, musel prvně ukořistit volné místo. Což bylo během dne spíše nemožné. Krabice se nezastavily od rána do večera, to, že je občas nějaký Litevec využil pouze proto, aby si v nich vypucoval boty, plyšáka nebo jedno minitričko, považuji za vedlejší. Na každé pračce igelitka velikosti pytle plná dalších špinavých a smradlavých hader. Někdy se jich tam tísnilo několik. Znamenalo to, že někdo, majitel tašky, si pračku rezervoval jako další. Tímto krokem ale rozhodně nevyhrál. Pokud se pračka zastavila dříve, než přišel, využil jeho místo někdo jiný. A ano, měla bych zdůraznit, že celý proces fungoval také v případě, že u toho nebyl vlastník právě vypraných věcí. Pokud se uvolnil vršek pračky, skončilo čisté oblečení tam, v opačném případě třeba na zemi. Že je místním máloco svaté, jsme se přesvědčili poté, co jsme v loužích vody párkrát našli i prádlo nedoprané. Mokré a plné nevymytého prášku. Zkrátka si pračku zastavili, uvolnili a použili. Obyčejná domácí práce, která běžně zdrží nejvýše na pět minut, se tedy stala celodenním maratonem, který se skládal z boje o pračku, boje o místo na pračce, hlídání, zda zavilí Litevci nepromění bílé tričko v hadr na podlahu. Otrlejší si mohli uvedený proces zopakovat v případě sušičky, které byly, naštěstí v téže místnosti, pouze dvě. A že byl tento boj ve dnech, kdy venku mrzlo a uvnitř se netopilo a prádlo schlo až tři dny a pozvolna se měnilo v zatuchlinu, docela nezbytný.

Průměrný den věnovaný praní vypadal proto takto. Budík na osmou ráno. Prádelna se sice otevírala až v devět, ale pokud jste vychytali den, kdy měl službu starý Rus anebo „Takéši“, pustili vás dřív. Na to byla nutná kouzelná formulka „Prašom skalbyklos rakta“. Pokud prací den připadl na středu nebo pátek ráno, měli jste šanci na úspěch, protože ostatní vyspávali kocovinu z pravidelných party (a vy byste nejraději dělali totéž). Někdy jste si odemkli božsky vycíděnou a především prázdnou prádelnu, vybrali si nejoblíbenější stroj a spokojeně se vrátili (na hodinu) do postele. To se však stávalo asi tak jednou do měsíce. Většinou už pračky důležitě mručely a výjimečně se stalo, že jste ani neměli kam umístit váš náklad.

Pokud bylo volno pouze na jedné pračce, která měla skončit například za 40 minut, hodila jsem tam tašku, s druhou vyběhla zpět do pokoje. Za půl hodiny jsem se vrátila, mrzla, sledovala ošklivé Litevce, kteří čekali jak supi, že někde program dojede a oni to stihnou dřív, než kdokoliv přijde. Jednou se takový vrhl po mé pračce, i když jsem u ní stála. Zda rozuměl směsici angločeských vulgarismů, dodnes nevím. Každopádně. Do dvaceti minut po ohlášeném konci kýžená pračka skutečně skončila a já ji záhy naplnila. Na druhou igelitku jsem už buď zatím volné místo na odložení našla, nebo jsem ji strčila jako další do fronty na „svou“ Siemensku. V takovém případě znamenalo celý proces za hodinu zopakovat. Mokré prádlo narvat do sušičky nebo ho tam nechat v pořadníku. Totéž za hodinu s druhou taškou. Nebo běžet v půli prvního prádla naplnit pračku druhou, pak dlouhé minuty čekat, protože mezitím se začala blížit ke konci první várka. A podobně. Když jsem byla velmi úspěšná, ve dvanáct jsem měla pověšeno. Tamní sušičky by se totiž spíše měly jmenovat předsoušečky.

Častěji jsem ale strávila desítky minut na dřevěné stoličce a sledovala bubny. S některými lidmi jsme se tam dole co hodinu potkali za dopoledne třeba třikrát. Někdy pak vznikla krátkodobá přátelství, kdy jsme si navzájem hlídali pračky, jindy jsem nevěřícně sledovala Litevky, které lezly do cizích igelitek, ochmatávaly jednotlivé kusy oblečení, kradmo na mě koukaly, jako kdyby si přály, abych odešla a ony si mohly něco sebrat.

Kdykoliv jsem potkala na chodbě kohokoliv ze svých známých, jak se zoufalým výrazem vláčí ranec směrem do podzemí, soucitně jsem přikyvovala. Na litevské koleji se totiž směšně lehký úkol proměnil v celodenní dřinu. Kterou se člověk snažil odkládat, jak mohl, aby tím pak zabil půl dne.