Podzimně slunným odpolednem se linula klavírní hudba. Jako by ta ospale renesanční melodie byla součástí celého dne. Kdo ví, odkud zněla. Nejspíše zpoza nějakého kříže. Tohle místo jich bylo plné.


Vlastně nevím, proč jsem si pro svůj první samostatný výlet vybrala právě Horu křížů. Pobožná nejsem a navíc, toto místo bylo poněkud z ruky. Tři hodiny autobusem do Šiauliai, města s nezapamatovatelným názvem. S názvem, který jsem nebyla s to ani pořádně vyslovit. Tak jsem jej narychlo nadrápala na zadní stranu diáře, mezi desítky jiných poznámek a pak sešit s prstem u Šiauliai strkala autobusákům do ruky a rusky zjišťovala „Jedete sem?“.
Řidiči se divně dívali a pak většinou, že ano. Jeden z nich to jméno řekl nahlas a já si pak opakovala „šjauli“, což je přece tak jednoduché, zvláště, když závěrečné „i“ nese nádech neznělého „e“. Další pokladnice vyslovila s naprostou samozřejmostí „šaulej“.

Jako obvykle mou cestu od samého rána provázely dramatické okolnosti. Tentokrát se jednalo o první skutečné seznámení s městskou hromadnou dopravou ve Vilniusu.
Tu jsem předtím už samozřejmě párkrát použila. Dosud ale nikdy v situaci, kdy jsem se skutečně potřebovala kamsi dostat a potřebovala jsem být na místě včas. Rozumějme na Stotis.
Byla neděle, první věc, která mne měla donutit zbystřit.
V neděli jezdí ve Vilniusu suverénně nejméně spojů. Ne, že by jich tu běžně jezdilo mnoho. Přece jen jsem ale doufala, že hodinová rezerva bude na půlhodinovou cestu stačit. Když jsem ovšem zjistila, že desítka naposledy projela zastávkou před čtvrt hodinou a další se objeví za dobrých třicet minut, bylo mi jasné, že nejspíš nebylo na škodu vypsat si i pozdější spoje. Do Šiauliai.

Lehce mrzlo a já čekala. Čekala a během té půlhodiny pochopila, že ve Vilniusu není možné jen tak přijít na zastávku MHD s tím, že během rozumné doby něco pojede. Nepojede. Musíte plánovat, studovat dopředu jízdní řády a stát na místě zásadně včas, protože autobusy rády přijíždějí nebo odjíždějí dříve, než by měly.

Desítka se nakonec objevila. Nejela ovšem na autobusák, jak mi Litevci na zastávce tvrdili, ale kamsi za město, trochu na opačnou stranu a já to zjistila přesně na konci. Naštěstí mne řidič nenutil kupovat nový lístek a poradil, kde přestoupit a jakým spojem se poté dostat na autobusák, a ve mně klíčila naděje, že mi ta půlhodina do dalšího spoje, posledního, s nímž mělo smysl tento nesmyslný výlet podnikat, ještě bude stačit.
To bych však na přestupním ostrůvku nesměla z opatlaného, ulepeného válce s odjezdy městských busů zjistit, že potřebný spoj pojede přibližně za hodinu a nějaké drobné. Upravená, nikterak stará blondýna, která šla okolo, mi nepomohla, neboť nerozuměla anglicky.
Zbýval tedy taxi a má prozřetelnost, díky které jsem si pamatovala čísla na nejlevnější společnosti. „Za pět minut přijede bílý pasát.“ O pár okamžiků později jsem již vysvětlovala řidiči šedého žigulíku, že se na nádraží potřebuji dostat co nejdříve, protože mi za dvacet minut odjíždí důležitý spoj. Stihli jsme jej a levně.


Prosím do... „minutočku“, najít notes. Přesně sem. Jak pravil průvodce, řidič už ví, kde zastavit. Ona totiž žádná bouda s nápisem „Hora křížů“ v Litvě nestojí, pouze křižovatka, ze které pak musíte dojít po svých. Ty tři kilometry jsem po místní okrsce zvládla raz dva, minula hotel „U Křížové hory“, žebrající bábušku a spoustu dalších křížuchtivých výletníků. A taky se netrpělivě rozhlížela do dáli.
Z moudrých knih jsem znala, že na kopec v Litvě jen tak nenarazím a pokud ano, nebude vyšší než tři sta metrů. A skutečně, celá cesta do malebného Šiauliai se slunečními hodinami, muzeem fotografie, muzeem koček a taky jízdních kol nenabízela jiný výhled než na jednotvárně placatou, do dálky se táhnoucí krajinu. Nebo spíše planinu. Není divu, že jsem na útvar, který nese v názvu slovo „hora“, byla patřičně zvědavá.


Stála jsem na vrcholu a všude okolo kříže. Desítky, stovky, tisíce a ještě víc. Kříže a na nich další kříže a na nich také, kříže na zemi, v několika vrstvách, kříže na stromech. Jako by kříže samy o sobě pomalu tvořily kopec. Jediný kopec široko daleko. Bylo to čímsi úchvatné, neuvěřitelné.
Místo, kam místní již několik stovek let nosili vlastnoručně stlučené kusy dřeva na památku svých blízkých. Místo, které se v době sovětské okupace stalo zapovězeným a několikrát zničeným a rozebraným, na což však Litevci odpověděli protestem a svou křížovou horu si vždy znova a znova vybudovali.
A v tom pokračují dodnes.
Kříže tu dnes nerostou pouze jako vzpomínka na lidi, kteří zemřeli, dávají je sem i významné osobnosti jako poctu těm, kteří v uplynulém století zahynuli z politických důvodů, nebo jako pietu smutných událostí.
Přibývají také kříže těch, kteří sem vyrazili na výlet. Na Hoře křížů, tedy spíše v jejím úpatí, kde se nachází infocentrum, jako na jednom z mála míst v Litvě pochopili, že turista, ať už domácí nebo cizí, není otravný hmyz, který je třeba přehlížet nebo mu dát najevo, jak obtěžuje, ale zdroj peněz. A ty utratí podle toho, jak bude spokojený a jaké bude mít možnosti nakupovat.
Na Hoře křížů tak vesele frčí byznys s kříži, křížky, řetězy, řetízky, ikonami, pohlednicemi a publikacemi o křížích, Vilniusu a vůbec celé Litvě a málokterý návštěvník odmítne lákadlo koupit si vlastní kříž, napsat na něj fixou své jméno a pak jej bodnout do toho křížového lesa, nechat tak po sobě stopu, ač je umístění kříže tam, kde se nechávají vzpomínky na mrtvé, poněkud zvláštní.

Přestože se na horu, která ve skutečnosti není horou, ale pármetrovým kopcem, jehož vrchol děli od litevské placky jen několik desítek schodů, vypravilo poměrně hodně lidí, všechny ty kříže okolo vytvářejí podivný pocit samoty. Kříže vidíte všude, každý třetí je něčím zajímavý, když na něj však zamířím objektivem, napadne mne, že je to stále jenom kříž. Ty, které se tyčí k nebi, ve mně vyvolávají pocit malosti, ty pohozené, často pošlapané a zapomenuté vzbuzují náladu marnotratnosti. Klávesy, kříže, nad hlavou modrá obloha, nekonečné tísnivo, jež se prolíná s neustálým překvapení z toho, že vidím kříže, kamkoliv se ohlédnu, a to jsem si zvládla prohlídnout sotva zlomek všech, které se na tomto místě nachází.


Zpáteční cesta byla jednoduchá. Nespěchala jsem a zeptat se, zda jedou do Vilniusu, nebylo nic složitého.
Snad jen. „Poloviční jízdenku mít nemůžete, protože ta karta je prošlá.“ Prosím, otočte ji. Stačí otočit. Na druhé straně najdete známku. Na které stojí, že mohu dostat slevu až do konce letošního roku. Jak to? Jak to!
Vysvětlovat, že ač mám na kartě napsaný prosinec 2008, o nic nejde, protože to značí rok, kdy mi kartu vydali, jsem se během toho roku v Litvě naučila dokonale. Později jsem si zvykla kartu rovnou podávat a hlásit „musíte otočit“. Přesto jsem se občas z lámané angličtiny dozvěděla, že bohužel. „Poloviční jízdenku mít nemůžete, karta je prošlá.“ Tak ještě jednou.

„Sleva ale stejně platí pouze pro občany Evropské unie.“
Přestárlá Marfuše za pokladnou se tváří vítězně.
Že to nakonec nějak uhrála.